římskokatolická farnost Podolí
 

Různé

Modlitba, půst, almužna

Ve svém zamyšlení k letošní postní době papež Benedikt XVI. mluví o této „postní praxi“, přičemž se nejvíce věnuje almužně. Tento jeho list mne vedl k osobnímu zamyšlení nad postem, modlitbou a almužnou z pohledu spíše psychologického než nábožensko - praktického. Důvod je prostý: setkávám se často s věřícími, kteří mají psychické problémy a jejich řešení přesouvají do těch sfér, kde jej nemohou najít. Nejsem jejich terapeutem či psychologem, ale chci jim jen nabídnout vyvážený a povzbuzující pohled na dobu postní, jež by byl také přijatelný pro všechny, kteří se v tyto dny chtějí cvičit v modlitbě, postu i almužně.
Evangelium nás učí tomu, že nejsme vlastníky, ale jen správci a za to, co spravujeme, neseme zodpovědnost. Jsme správci svěřených věcí, svěřeného času, správci sami sebe – svého těla a své duše. Toto vše je nám dáno, sami sobě jsme darem, a proto sobě nepatříme. Na toho, komu opravdu patříme, je třeba se zaměřit. Právě v postní době toto celoživotní zaměření křesťanů má být obzvláště charakterizováno modlitbou, postem a almužnou.
Modlitba nás chrání před upadnutím do představy, že patříme sami sobě, že náš život je naší osobní věcí, že naše štěstí a naše úspěchy závisí jen na nás. Tyto rozhodující zápasy se odehrávají v mysli člověka, ne v jeho srdci. Afekty, emoce, city, sny a touhy to vše přichází po poznání, ono je probouzí. Modlitba může člověka vnitřně očistit a proměnit, pokud skrze ni nalezne nový pohled, pokud dosáhne jasnějšího poznání.
Půst je z našeho hlediska důležitější než modlitba. Jestliže se tak často vybízí k modlitbě a my se z našich nedokonalých a zanedbaných modliteb zpovídáme, tak o to více by se mělo mluvit o postu a zpovídat se z „postních hříchů“. Modlitba pracuje s duší, půst s tělem. Skrze půst získáváme spásu přinášející odstup od svého těla, sami od sebe. Postní praxe je znamením posilující se vůle, která ovládá tělo, která nás dokáže posunout od materie a požitků k duchovním hodnotám. Půst blahodárně působí na lidskou „psyché“. Bez opravdového postu zůstáváme materiálními a požitkářskými lidmi.
Naše postní putování k velikonočním svátkům nemůže být charakterizováno jen modlitbou a postem, podobně i naše životní cesta k věčné velikonoční Beránkově hostině. Obojí potřebuje almužnu; ta sjednocuje, korunuje a opodstatňuje obě předchozí. Almužna je nejdůležitější, je to konkrétně projevená láska k Bohu pramenící s potlačení vlastní sebelásky. Almužna je světlo, které svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích. (Srov. Mt 5,16). Almužna není projevem filantropie, není to soucit s potřebnými či nuznými, je projevem vnitřního obrácení: chci umřít sám sobě a vydat se na kříž z lásky pro druhé. Je to projev lásky k druhému, který mě bolí, při kterém ztrácím něco z vlastního já. Je to radikální boj proti mé lidskosti, je to důkladné očištění mé lásky do podoby duchovní.
Almužna není jen materiálním darem, který si odřeknu a dám druhému. Je to projev lásky ke Kristu, kterého vidím v druhém člověku, je to zapomenutím na sebe. Almužnou je čas, který věnuji druhému, je to trpělivost při rozhovoru s nechápajícím, klid v dopravní zácpě a nebo přátelská návštěva souseda. Almužna je úsilím plně přilnout k Pánu a svědčit o jeho lásce. V letošní postní době prosme také Pannu Marii, aby nám pomáhala v našich duchovních zápasech, abychom správně užívali zbraně modlitby, postu a almužny.

P. Pavel Kopeček, farář v Podolí