římskokatolická farnost Podolí
 

Různé

Sv. Lucie

13. prosince si církev připomíná památku této italské mučednice, která se narodila kolem roku 286 v Syrakusách na Sicílii a zde také v roce 304 podstoupila mučednickou smrt.
Je uctívána jako patronka slepců, nemocných dětí, kajících se hříšných žen, sedláků, sklářů, sedlářů, švadlen, přadlen, krejčích, tkalců, nožířů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů, vrátných, spisovatelů, advokátů, služek, podomních obchodníků. Vzývá se jako pomocnice při domácích pracích, k ní se obracejí prosby za spořádanou domácnost, proti očním nemocem, proti bolestem v krku, proti infekcím, proti krvácení, proti úplavici.
Lucie - znamená „plná světla" a v ikonografii bývá zobrazována jako panna v dlouhém oděvu: střídavě mívá u sebe dvojitý kříž, knihu, palmu, svítilnu, svíčku, pochodeň, meč (často vězící v krku) nebo dýku, někdy nese i dvě oči na míse.
Kdo by neznal italskou lidovou píseň „Santa Lucia"? V Itálii zná každé dítě text i melodii této písně a svatá Lucie je velmi uctívanou světici země, která se připomíná mnohými zvyky, jako světelným průvodem a lidovými slavnostmi.Ale i na severu Evropy je Luciin den, 13. prosinec, obzvláště slaven. Ve Švédsku vystupuje „nevěsta Lucie", oblečena do dlouhého bílého oděvu, na hlavě věnec s hořícími svícemi. Ta to lidová tradice je doložena už od roku 1780 a má symbolizovat konec tmavých dnů. Také v Maďarsku, Srbsku a Chorvatsku jsou s Luciiným dnem spojeny četné lidové zvyky a tradice.
Luciina existence je historicky nepochybně doložena, především potom, co se našla Luciina katakomba a hrob mučednice v Syrakusách. Životopis sám je naproti tomu překryt četnými legendami, které však obsahují toto jádro: Lucie spatřila světlo světa zmíněného roku 286 v Syrakusách. Už jako dítě složila slib věčné čistoty, avšak nikomu o tomto rozhodnutí nevyprávěla. Když Lucie vyrostla v mladou dívku, chtěla ji její matka Eutychie vdát za váženého pohanského mladíka. Lucii se podařilo oddálit zásnuby a neustále prosila Boha, aby ji zachránil od manželství. A Bůh vyslyšel modlitbu mladé křesťanky. Když Luciina matka těžce onemocněla, přemluvila ji dcera k pouti ke hrobu Agáty v Katánii. Skutečně, Eutychie nabyla zase zdraví. Považovala své uzdravení za takový zázrak, že splnila Lucii její jediné přání, které měla: dovolila jí, aby nadále vedla zdrženlivý a panenský život. S tímto rozhodnutím však ženich naprosto nesouhlasil. Uražen a zraněn ve své pýše udal mladý muž Lucii u místodržícího císaře Diokleciána, obávaného pronásledovatele křesťanů. Dívka byla pak zatčena a podrobena ve vězení těžkým mukám. Když zůstala Lucie neoblomná a žádný hlas nářku nepřešel přes její rty, vymyslel si místodržící zvlášť těžký trest: dívka měla být dána do nevěstince. Spoutaná křesťanka měla být vezena městem k posměchu obyvatelstva na vozíku taženém voly. Avšak tu se stal další zázrak: ani tažným zvířatům, ani - jak praví legenda - „několika tisícům vojáků" se nepodařilo pohnout vozíkem kupředu. Nato dal rozzuřený místodržící dívku polévat vařícím olejem. Avšak Lucie zůstala nezraněná. Tu dal mučitel křesťanů svým vojákům rozkaz usmrtit křesťanku mečem, stalo se to pravděpodobně roku 304. Už v byzantské době postavili nad hrobem mučednice kostel, který je ještě dnes zachován ve vícekrát změněném stylu. Krásný chrám sv. Lucie se nachází v jejím rodném městě.
Ostatky sv. Lucie putovaly ze Syrakus na mnohá místa a kam všude se dostaly není dodnes zcela jasno. Jeden pramen říká, že ostatky jsou v kostele svatých Jeremiáše a Lucie v Benátkách, jiný míní, že jsou uchovávány v klášteře sv. Vincence v Metz ve Francii.
Svatá Lucie je vzorem panenské čistoty, víry a úpěnlivé modlitby. Víra chrání její čistotu a modlitba vrací zdraví její matce, která díky ní začíná chápat svou dceru. V tomto směru je tato světice vzorem pro nás všechny a může se stát i průvodkyní na naší cestě adventem, kdy v modlitbě, víře a mravní čistotě se připravujeme na příchod Spasitele. V Matoušově evangeliu Pán zdůrazňuje, že jsou blahoslaveni ti, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha (Mt 5,8): mělo by být naší snahou, abychom takto viděli Boha, který se pro nás stal člověkem.

V Podolí 27.11.06
P. Pavel Kopeček