římskokatolická farnost Podolí
 

Různé

Diskuze o Jana Nepomuckého ve 20 letech minulého století

1. Katolicizmus a Masarykovo pojetí náboženství

  Není třeba příliš složitě dokazovat platnost teze, že se Masaryk na přelomu 19. a 20. století zabýval náboženskou problematikou a církevními tématy. Masarykovo přesvědčení, které shrnuje do věty: "Jít za Ježíšem, to je mi všechno", se formuje právě v tomto období. Náboženství vnímal v kontextu politickém a sociálním, což bylo rozhodujícím bodem kritiky katolicizmu. Masaryk nesouhlasí s klerikalizmem a teokracií, znal nejen teologické katolické spisy, ale také moderní evangelickou liberální teologii.
  Masaryk se tématu katolicizmu v moderní době věnoval poměrně často a obšírně. Katolicizmus a katolická církev mu nebyly lhostejné. Je však nutné vědět, že se Masaryk od mládí vyjadřoval o katolicizmu a katolické církvi kriticky. Jeho kritika je namířena zejména ke třem jevům tehdejšího katolicizmu:
1) odmítá prorůstání náboženství a politiky v podobě austrokatolicizmu.
2) viděl katolicizmus hodnotný jen ve vztahu ke společnosti a běžnému každodennímu životu.
3) vystupoval proti kontemplativním, asketickým a mystickým tendencím katolické církve.
  Říkal "Mravouka nemá být speciálně bez osobního Boha a nesmrtelné duše" Katolicizmus jako politickou formu rozhodně odmítal, což se promítlo v jeho polemice s teokracií. V tom se jistě shodoval s ideály Francouzské revoluce, která požadovala odříznutí politického vlivu církve.
  Vývoj v druhé polovině 19. století profiloval v našem národě, mimo jiné, i dva tábory: katolicizmus a český liberalizmus, z jejichž napětí Masarykova kritika katolicizmu vystupuje ve zcela novém a také logickém světle. Vzniká antiklerikalizmus jako politickým pojmem, jde o liberální postoj a kritiku politických práv církve a také o požadavek intelektuální emancipace dospělých – tj. církev nemá právo mluvit rodičům do výchovy dětí. Liberalismus bojuje za tzv. práva člověka, proti jakémukoliv útlaku i náboženskému. Antiklerikalizmus přestává být jen politickým proudem a stává se součástí kulturního, filozofického a akademického dialogu a obecného postoje. I když se Masaryk snažil rozlišovat mezi antiklerikalizmem a antikatolicizmem, v praxi v tom nebyl rozdíl. Dovedl také vysvětlit rozdíl mezi katolicizmem jako politickou formou a katolicizmem jako náboženskou formou. Hnutí proti římskokatolické církvi nebylo nijak politicky organizované. Vycházelo spíše z hledání české resp. československé identity. Masaryk s tímto hnutím víceméně souhlasil, odmítal však některé jeho projevy – pryč od Říma. Dále Masaryk nesouhlasil s "hlasem ulice", který bořil Marijánský sloup a sochy Jana Nepomuckého. Nelze však nevidět, že mnohé z těchto projevů způsobovalo vnitřní napětí v římskokatolické církvi. Nešlo však o reformu politickou, ale spíše šlo o reformu náboženského života, s čímž se Masaryk ztotožňoval. Masaryk jako realistický politik viděl pilíř nově vzniklého státu v náboženském životě a jeho rehabilitaci.
  Po roce 1918 v Čechách bylo 73,5% katolíků (V Čechách 65% a 85% na Moravě). Ráz českého náboženského života tedy jednoznačně určovala římskokatolická církev. Z politických důvodů a také díky výrazné osobnosti Dr. Šrámka musel Československý stát počítat s katolicizmem jako politickou silou. Masaryk se však katolicizmu nijak neobával.
  Masaryk tedy hájí stanovisko: Nikoliv Hus nebo církev, nýbrž Hus, církev, národ a demokracie patří k sobě. Diskuzi o Husovi rozvinul nejen Masaryk, ale také zástupci liberálního tábora. V Čase na toto téma publikoval několik důležitých článků a pronesl několik přednášek v politickém klubu na téma náboženství a národ. Z nich potom čerpal svoji argumentaci.
  Musíme totiž do oboru zkoumání zahrnout další více méně historická témata jako například diskusi o Husově památníku. Do diskuse Masaryk aktivně vstupoval již od začátku devadesátých let. Po schválení stavby památníku na Staroměstském náměstí v březnu 1903 patřil Masaryk mezi aktivní zastánce a propagátory stavby památníku – ten samý rok byl památník postaven.
  Hlavním Masarykovým argumentem proti katolické politické teologii je přesvědčení, že nejhlubší ideu národa představuje morálka – vzorem je mu Hus. Masaryk říká, že "Husův obraz má viset v každém příbytku dobrého Čecha". Masaryk se vědomě hlásí k tradici českého myšlení, které svým obsahem a charakterem shledává demokratickým a humanitně orientovaným. Masarykova kritika katolické církve se mění v českou politickou filozofii dějin, je to v podstatě spor o smyslu demokracie. Pro Masaryka tvoří demokracie základní prostor pro svobodu jednotlivce.
  Pro Masaryka Český katolicizmus jako celek není a nikdy nebyl zdrojem národní identity tak, jak je tomu např. v Polsku. Český katolicizmus se v politické rovině formoval v kontextu úzké vazby k Habsburské říši. Emancipační tendence české společnosti konce devatenáctého století se odehrávaly na politické, ekonomické a náboženské úrovni. Vytvoření samostatného státu, politická samostatnost Československa a opouštění katolické církve do nově vzniklé Církve československé tvoří vlastně důsledky jednoho historicko-politického směřování českého národa.
  V duchovní situaci poválečného státu se česká společnost postavila tradičnímu pojetí církve. Obnova státu tedy souvisela s nutností vnitřní obrody církví. Masaryk pojal vznik Československa jako programové vyvrcholení české reformace. Již za rakouské vlády Masaryk promýšlel svůj program jako důsledek svého pojetí české reformace s jeho předními postavami – Jan Hus.
  Masaryk byl v mládí katolíkem, pak přestoupil k evangelíkům a nakonec byl jen teistou. Masaryk byl hluboce zakotven ve víře, Bůh mu byl svatý, reálný a objektivní. V Bohu nacházel Masaryk smysl života pro jednot1ivce, jenž nutně potřebuje zakotvení v Bohu, nemá-li ztratit životní základnu. Žije-li člověk bez Boha, a tedy také bez morálky, dostává se na pokraj života a smrti a pomýšlí na skutečnou sebevraždu. Promarněný život v alkoholizmu, nihilizmu, nudě a bezbožnosti je pro Masaryka symptomem krize a ateizmu. Nejinak je tomu s národem. I národ musí mít před očima smysl svého života, cíl, program, ovšem správný program s morálním apelem. Masaryk věděl, že historie je pramenem poznání a vybízel historiky ke studiu a vydávání písemných památek české reformace, spisů Petra Chelčického atd. Ale jeho prvním zájmem bylo odpovědět na základě dějin českého národa na otázku, jaký má být český stát a národ. Masaryk v této věci vědomě navazoval na Palackého, pro něhož jsou dějiny českého národa, husitství a bratrství projevem náboženské otázky, která je zakotvena v samotných základech národa. Masaryk věřil, že každý národ má svůj duchovní ráz a je zavázán pěstovat ho jako projev své duše.
  Pro Masaryka je protireformace slepou uličkou, neboť se vrací před reformaci. Jde o reakci na pokrok. Řada katolických duchovních rozpoznala, že protireformace je krokem zpět, a pokusila se o prosazení pokrokových myšlenek v rámci katolicizmu. Projekt katolické moderny byl pak mohutným pokusem konce devatenáctého století. Masaryk hodnotil pokrokovost jako nejdůležitější pohyb společnosti. Masaryk však vidí hodnotu české reformace jinak než politicky. Politická interpretace byla pro marxistickou kritiku relevantní.
  V českém náboženském hnutí nebyla pokrokem jen českobratrská tradice, ale posun Masaryk vidí u Husa. Hus mínil náboženskou reformu nejen jako církevní reformu, ale zejména jako změnu myšlení a prohloubení víry. Šlo především o religiózní reformu, o reformu duše. Církevní reforma byla nutnou součástí hlubších změn. Hus v podstatě požadoval odklon od církevní politiky jako centra náboženského života k náboženské etice, praxi a zbožnosti. Hus nebyl originálním teologem, byť byl jeho reformní program dalekosáhlý. Rozpoznal však důležitost vnitřní zbožnosti pro formování společnosti a církve. U Husa patřila pravá víra a pravé vědění nerozlučně k sobě, což bylo pravděpodobně pod Viklefovým vlivem. Proto Hus prosazoval vzdělání a vzdělanost jako předpoklad ke všem reformním snahám. Česká reformace tvořila národní hodnoty, stala se nositelkou literární a kulturní vyspělosti národa. Od husovské a reformační doby nabýval národní jazyk na významu. Pro okolní národy to znamenalo, že český národ má co říci. Masaryk shrnuje kontinuitu vývoje humanity české reformace do Kollárovy věty: "Kdykoli zvoláš Slovan, nechť se ti ozve člověk." Český národní program je humanitním programem, proto náboženský pokrok znamená pokrok lidství. Proto Masaryk požaduje nového člověka a nové náboženství. Řekne-li Masaryk programové heslo: "Ježíš, ne César - toť smysl našich dějin a demokracie", filozoficky tím říká: "Přeji si nenásilí a lásku, ne válku a taktiku".
  Ideové předpoklady Církve československé husitské se formovaly již koncem devadesátých let devatenáctého století. Československá církev chtěla být moderní církví v masarykovském duchu, chtěla tedy být vlasteneckou, demokratickou, živou, morálně aktivní a politicky otevřenou církví.
Idea československého státu a idea Církve československé mají od počátku společného jmenovatele. Provolání při vzniku Církve československé 8. 1. 1920 Národu československému jasně shrnuje program CČS jako program křesťanský a národní. "Národnost či sepětí církve nové s národem označeno je v Provolání slovy proloženými, že nebude svobodného národa československého, nebude svobody československé republiky, nebude-li svobodného svědomí jednotlivcova před Bohem" (Spisar 1936: 94). Úkolem církve, který si sama stanovila, bylo "...duši národa československého vtěliti ve stát československý, toť naším úkolem v přítomné době" (Hník 1934: 47).

2. Dr. Jan Herben (1857-1936) a kritika svatojánské úcty.
  Český spisovatel, novinář, literární kritik a historik, národopisec. Jeden z vůbec prvních průkopníků uměleckého realismu u nás a populizátor koncepcí Masaryka. Zakladatel a hlavní redaktor časopisu 'Čas' (1886-1915). Narodil se v Brumovicích u Hustopečí. Vystudoval gymnázium v Brně (1878) a historii, češtinu a zeměpis na univerzitě v Praze (1883). V letech 1917-25 byl redaktorem 'Národních listů', od roku 1925 redaktorem 'Lidových novin'. Zemřel v Praze.
  Herben roku 1893 napsal spisek o Janu Nepomuckém, kde Jan, generální vikář v Praze, je členem teokratického státního systému, který přináší útlak prostým lidem, popírá jeho ctnosti, ctnostný život a mučednickou smrt. Vše se snaží dokumentovat rozborem svatojánských legend a dokumentovat, že historikové 17. a 18. století používali „zmatených a neověřených historických zpráv“, čímž se dopustili omylů. To vše vedlo církev k omylu, že prohlásila za svatou osobu generálního vikáře Jana, která byla ve skutečnosti dvojníkem pravého Jana z Pomuka, mučedníka z roku 1393. V roce 1903 jeden jezuita napsal knihu, kde udává celou řadu světců, kteří nikdy neexistovali. Současně Herben kritizuje všechny zázraky spojené s kultem sv. Jana: svět náboženství je jiný než svět rozumu a proto potřebuje zázraky, které racionální člověk nepotřebuje. Jistě politicky Herben nemůže přijat myšlenku, že by církev hájila práva člověka proti státní moci, neboť byla představa opačná, stát má hájit jednotlivce proti církevnímu útlaku – vliv rakouské praxe. Kult svatojánský se rozvinul po svatořečí sv. Jana z Pomuku r. 1729 a chtěl uhasit vzpomínku na Husa, tak drahou Čechům, pravdou je, že Husova postava vystupuje až po národním obrození v 19. století. Podle Herbena byla svatojánská úcta účelová, zavedená jezuity, protireformační. Je vidět, že celá interpretace dějin je politická a zpolitizovány jsou oba Janové, jeden se znaménkem + a druhý - . H. Madlmayer napsal krátký článek o husitství ve 20 století a s ironií i smutkem poukazuje na křepčení davu při husových oslavách, aniž by o tomto muži něco více věděli. Moderní Čech 20 století není katolík, ale „znalec“ Husa a Komenského. Jan Hus je historickou postavou našich dějin, mluvčí pokroku, lidství a humanity; Nepomucký je bezvýznamnou postavou v našich dějinách, nic nepřináší pro národ.
  Dr. Josef Pekař v článcích v národních listech odpovídá na postoje Herbena a ozřejmuje celou svatojánskou úctu a její význam. Např.: prelát Jan z Pomuku byl nejbohatší z prelátů pražských, půjčoval peníze, měl časté soudy (církevní) a stavěl v Praze domy. Podle Herbena byl Jan Nepomucký člověkem nemorálním a proti jeho kultu protestuje jménem národní mravnosti. Svatořečení je podvodem, stejně tak mluví i Palacký, protože je výsledkem historického omylu a především chybou kroniky Hájkovy: sporné úmrtí Jana 1393 – 1383, dále zprávy o zázracích u jeho hrobu u sv. Víta. Pojí se tu dvě legendy o dvou Janech: Jan utopený roku 1383, protože nechtěl zradit zpovědní tajemství a Jan zmučený roku 1393 hněvem královým. Výpady jednotlivých historiků proti sobě byly velmi osobní, neakademické až urážlivé. Vše se v konečném důsledku svezlo na spor mezi českou reformací a protireformací, kde klíčovým bodem byla Bílá Hora. Důležitý než spor samotný je jeho kontext politický, vlastenecký, náboženský a sociální. Ve vědecké sféře svatojánské legendy byly viděny perspektivou rukopisů zelenohorského a královédvorského, jako historické podvrhy.
  Pobělohorský světec Jan je spojen s historickým mylným výkladem českých dějin. Jednalo se o celkové pojetí českých dějin nastíněné Palackým v rovině politické a vlastenecké, do této perspektivy se sv. Jan Nepomucký se svým duchovním a církevním smýšlením nehodí. Je to v konečném důsledku projev antikatolicizmu, nastupujícího liberálního socialismu a komunismu.