římskokatolická farnost Podolí
 

Různé

Krátké zamyšlení nad postavou Mons. Jana Šrámka

Šrámek se narodil 11. srpna 1870 ve vesničce Grygov jihovýchodně od Olomouce, ve farnosti Velký Týnec. Jeho otec, domkař Tomáš Šrámek, zemřel, když bylo Janovi tři roky a vdova Šrámková se musela protloukat těžce životem. Jenofa, tak se jmenovala, se více neprovdala a věnovala se výchově svého jediného synka, který poznal hodně bídy a chudoby. Chlapec byl nadaný a v deseti letech, po absolvování obecné školy, se dostal na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže. Na gymnáziu Šrámek exceloval a velmi se sblížil se svým rodákem Leopoldem Prečanem, pozdějším olomouckým arcibiskupem. Po maturitě roku 1888 odešel na teologickou fakultu do Olomouce, kde se začal zajímat o sociální učení církve a programy křesťansko sociálních stran. Myšlenky encykliky Lva XIII „Rerum novarum“ odpovídaly jeho bytostným snahám o zlepšení postavení širokých vrstev lidu, jeho snahám o postavení lidské osobnosti na vrchol veškerého sociálního snažení. V olomoucké bohoslovecké Literární jednotě přednesl svou první přednášku na téma: „Sociální revoluce a liberalismus“. Na kněze byl vysvěcen roku 1892 brněnským biskupem Františkem Bauerem a primici slavil 5. prosince 1892. Když v Olomouci nastoupil nový arcibiskup Teodor Kohn, tak počítal Šrámek s tím, že by zůstal na konzistoři v Olomouci a studoval sociologii. Byl však poslán do Nového Jičína, kde rozvinul velké sociální aktivity na pomoc chudým. Vystřídal několik dalších kaplanských míst, byl aktivní v Katolické moderně a přátelil se s Karlem Dostálem – Lutinovem, nakonec zakotvil v Brně. Zde rozvinul svoji sociální činnost: přednášel, zakládal a řídil křesťanské odbory českého dělnictva. Snažil se proniknout mezi městské průmyslové dělnictvo. Pro tehdejší funkcionáře Křesťansko sociální strany pořádal kurzy v Besedním domě. Podílel se na akci stavby kolonie domků se zahrádkami v Židenicích, které mohli dělníci dlouhodobě splácet. Šrámek stál v čele Ústřední jednoty českých hospodářských společenstev úvěrních, zvaných Ústředí Raiffeisenek. Ze základny Všeobecného sdružení křesťanského dělnictva vzešla tělocvičná a vzdělávací jednota Československý Orel, především proto, že do Sokola začaly pronikat antiklerikální nálady. Šrámek byl zvolen starostou Orla. Po celou dobu před první světovou válkou Šrámek řídil a upevňoval Křesťansko sociální stranu. Psal do časopisů: Nový život, Hlas a roku 1912 založil katolický deník Den s redakcí na Dominikánském náměstí.
Od roku 1905 v Brně v alumnátě přednášel sociologii a za svoji sociální činnost získal od papeže Pia X titul papežského komořího s titulem monsignora. Při volbách do zemského sněmu r. 1906 se stal jeho poslancem a následujícího roku byl poslancem v říšské radě. Zde se střetl s Masarykem v otázce jeho kritických projevů namířených proti katolicismu. Od roku 1917 většina českých politiků přecházela na protihabsburské stanovisko, začali spolupracovat s Masarykovou zahraniční akcí a připravovali rozpad monarchie a vznik samostatného Československa. Katolické strany se držely rámce monarchie, později federalizace, jak ji navrhoval císař Karel. Nechuť ke vzniku samostatného Československa nebyl dán u křesťanských politiků jen právní legitimitou, ale i obavou z liberálního smýšlení většiny politických seskupení a jejich antiklerikalismem. Zde je vidět Šrámkova prozíravost a ještě 22.května 1918 zdůrazňuje důležitost přebudování monarchie ve federativní svaz samostatných národních států – koncept dnešní EU. Politická situace se bouřlivě měnila a proto Šrámek prohlásil: „Dost už je debat, když je o naší politice už rozhodnuto. T my půjdeme s celým národem za samostatný československý stát.“ To vyslovil Šrámek do čela katolického hnutí, které nejvíce nesouhlasilo se samostatným státem; velkou část národa zasáhlo nadšení a opojení ze samostatnosti a svobody, přičemž nálady se vyhrotily proti církvi a katolickým stranám. V předtuše, že strany socialistické budou bojovat proti křesťanským stranám se dne 10.září 1918 dohodly na spojení dvě politické strany: Křesťansko-sociální a Katolicko-národní. K tomuto došlo 26. ledna 1919 v Brně, zde vznikla Československá strana lidová a předsedou byl zvolen Mons. Jan Šrámek.
Jaký byl první program lidovců:
- prosazovali náboženskou výchovu na školách,
- svobodu církve, jejich spolků a institucí,
- rovnoprávnost náboženského vyznání,
- ochranu katolických rodin, církevní sňatek a nerozlučitelnost manželství.
Konečným cílem byla kristianizace české společnosti.
Stržením mariánského sloupu v Praze dne 3.listopadu 1918 byl dán signál k mohutné protikatolické vlně. Masaryk žádal odluku církve od státu a mnozí si představovali a přáli, že církev má být vyloučena z vlivu na veřejný život, politiku, školu, kulturu a rodinu; požadovali, aby církev byla zbavena majetku. Pražský a olomoucký arcibiskup rezignovali (hrabě Huyn a Lev Skrbenský), docházelo k odpadům od víry a církev ztratila 1/5 svých věřících. Byla založena církev Československá ke které přešlo 793 000 katolíků; 853 000 lidí bylo bez vyznání a 288 kněží opustilo církev. Katolíci byli napadání v tisku i parlamentě. Na Šrámka křičel v parlamentě Rudolf Bechyně: „Ty černý pope, odtud vyletíš.“ 1 Šrámek šel příkladem sebeovládání a trpělivosti, když na něj křičeli: „Kdo nám upálil Husa?“, odpověděl: „Já ne.“ Když zdvořile oslovil poslankyni Fráňu Zemínovou „Vážená paní,“ tak ona se ohradila: „Já nejsem pro Vás žádná paní, ale já jsem nepřítel!“ 2 A když na Šrámka křičela: „Ryba smrdí od hlavy!“, tak Šrámek odpověděl: „A odkud smrdíte Vy, paní kolegyně.“
Šrámek založil svou obranou politiku na taktice opatrnosti a rezervovaného postupu lidové strany; věděl, že čeští a moravští katolíci nepatří k bojovným společenským složkám a že takovéto problémy se nemohou řešit násilně tvrdě. Při obecních volbách v květnu 1919 se ukázalo poválečné oslabení politického katolicismu, ale ve volbách v roce 1920 se ukázala jeho konsolidace. Strana lidová se slovenskými ľudovci skončila na druhém místě za vítěznými sociálními demokraty. Na Moravě měla asi 30% hlasů. V roce 1920 nastoupila úřednická vláda Jana Černého a Šrámek se stal členem tzv. Pětky, kde byli představitelé pěti nejsilnějších stran. V Pětce byly řešeny hlavní politické otázky, které pak přijala vláda i parlament. Šrámek dosáhl toho, že se ostří protikatolického boje otupilo a povznesl lidovou stranu z opovržení k silnému politickému vlivu. V roce 1921 nastal rozchod s Hlinkovou ľudovou stranou.
V roce 1925 získala lidová strana v Čechách 8% hlasů a na Moravě 22%; v roce 1927 se na intervenci arcibiskupa Kordače dohodli Šrámek a Hlinka na politickém spojení stran. Proticírkevní nálady se plně projevily 6.července 1925, kdy byl den Husova upálení prohlášen národním svátkem – předtím papežský nuncius opustil Prahu. Vše urovnal Šrámek. Svým diplomatickým jednáním Šrámek přispěl k zákazu II. Spartakiády a nechal rozehnat komunistický Rudý den v červenci 1928. Na podzim tohoto roku dal zastavit Rudé právo a brněnskou Rovnost, čímž sklidil velké sympatie v pravicových kruzích. Projevil se však paradox: Masarykovi se nelíbil vzrůstající vliv katolicismu prezentovaný Šrámkovým řízením vlády. Významnými katolickými akcemi byly: oslavy svatováclavského milénia r. 1929, velehradské sjezdy a pražský katolický sjezd roku 1935. Po mnichovských událostech a obsazení sudet byly “sjednoceny“ všechny strany a vytvořila se tzv. Strana národní jednoty. Do tohoto seskupení vstoupili i lidovci, když však nový premiér agrárník R. Beran označil svatováclavskou tradici za proněmeckou a kolaborantskou, tak odešel Šrámek ze schůze a dalších jednání se nezúčastnil. Následně Šrámek odešel do exilu a na pověření prezidenta Beneše dne 20 listopadu 1939 založil československý národní výbor a následně vznikla i exilová vláda v Londýně (1940) v jejímž čele stál Šrámek. V roce 1945 cesta exilové vlády do Moskvy nebyla pro Šrámka šťastnou cestou, onemocněl a jednání se nezúčastnil. V dubnu 1945 na jednání v Košicích již Šrámek nebyl v čele vlády, ale Zdeněk Firlinger. Ani po okupaci neustává v boji za znovunabytí svobody. Z Londýnského exilu v rozhlasových promluvách povzbuzuje národní sebevědomí, stává se symbolem naděje. Z exilu se vrací již v pokročilém věku 75 let. Po válce se Šrámek ukazoval jen málo, volby v roce 1946 nedopadly pro lidovce úspěšně, získaly jen 21 % hlasů a byli až na třetím místě za komunisty a národními socialisty.

Demise vlády
Po volbách se šířil vliv komunistů a poslední kapkou bylo rozhodnutí ministerstva vnitra o přeložení osmi nekomunistických důstojníků SNB z Prahy. To poukazovalo na to, že komunisté si dělají co chtějí a připravují si pozice k definitivnímu převzetí moci. Všichni nekomunističtí ministři žádali zrušení tohoto příkazu: ministr vnitra na jednání vlády nechodil a jeho komunistická strana tuto žádost nerespektovala. Bylo zřejmé, že komunisté se připravují a proto národní socialisté rozhodli, že podají demisi. Šrámek o její vhodnosti pochyboval ale nakonec souhlasil, že lidovečtí ministři demisi podají jen když se k ní připojí ještě sociální demokraté – na tomto postupu se strany dohodly. Jen ministr zahraničí Jan Masaryk demisi nepodal. 23. února 1948 Šrámek jednal s Benešem a ten jej ujistil, že demisi nepřijme. Bylo to poslední setkání těchto dvou mužů, kteří spolupracovali v politice téměř dvacet let. Šrámek si nebyl jist Benešem a proto řekl národním socialistům památnou větu: „A co když nás pan prezident opustí?“, oni tuto možnost si vůbec nepřipouštěli. 25. února se jen potvrdila Šrámkova obava, což zdůraznilo jeho skepsi a rezignaci. Na tuto událost okamžitě reagoval a jako první se zřekl poslaneckého mandátu. Názory představitelů lidové strany vystihl F. Hála slovy: „Příliš jsme se spoléhali na Beneše.“ V tom však nebyli sami.

Konec života
Po únoru 1948 komunisté začali s postupnou persekucí a proto se Šrámek a Hála rozhodli o druhý odchod do exilu. Jejich plán byl vyzrazena byli zatčeni a převezeni do premonstrátského kláštera v Nové Říši. Když se stal Gottwald prezidentem bylo Šrámkovi uloženo, aby si vybral ženský klášter na dožití. Byl to klášter cyrilek v Olomouci, ale zde nepobyl dlouho, byl převezen k boromejkám do Brna. Zakrátko byl z Brna převezen do Valdic, kde oba Hála i Šrámek onemocněli. Hála umřel v roce 1952 a Šrámek 22.dubna 1956 v nemocnici v Praze na Bulovce. Sem byl přijat den předtím pod jménem Josef Císař, bytem Praha Stalinova 76. z Prahy bylo jeho tělo odvezeno do velkého Týnce u Olomouce a pohřben do hrobu svých rodičů. 12 října 1991 bylo jeho tělo přeneseno na Velehradský hřbitov, kde si přál být pochován. Jeho hrob se nachází v dolní části hřbitova na pravé straně a na pomníku je nápis: Prunae enim mihi flores videntur – mříže totiž jsou mnou viděny jako květy.

Závěr:
Současní historici jej řadí mezi nejvýraznější politiky před 1. světovou válkou, v období první republiky a rovněž v Londýnském exilu během války. K prosazení zásad křesťanské demokracie, národního sebevědomí a křesťansko sociální spravedlnosti před 1. světovou válkou, k tomu bylo zapotřebí hodně odvahy, moudrosti a umírněnosti. Šrámek místo bojovnosti využíval smysl pro kompromis a přesvědčování.
Ve složité situaci první republiky představil český a moravský katolicismus jako sílu schopnou přijmout základní formy demokracie a dokonce je šířit a bránit před protivníky. I když jeho koncepce kněze jako pastýře laiků ve věcech veřejných byla postavena na předkoncilním chápání úlohy kněze, jeho přesvědčení, že demokracie je budoucností celého národa, i laiků, je cenná a aktuální dodnes.
Ve svém projevu k lidovecké mládeži v květnu roku 1947, zdůraznil zásady lidovecké politiky
? proti nenávisti národní a třídní jsme stavěli a stavíme lásku
? proti třídnímu boji zaujímáme postoj křesťanské solidarity všech stavů
? proti novodobé nesnášenlivosti nacionální nebo rasové stavíme myšlenku křesťanského bratrství mezi národy
? proti modle hmoty stavíme respekt lidské důstojnosti, víru v člověka a nesmrtelnou duši Na závěr bych chtěl připomenout hodnocení historika Václava Černého, který ve svých „Pamětech“ Šrámka charakterizuje jako politika demokraticky loajálního a národně hluboce odpovědného.


1 BECHYNĚ Rudolf (* 6. 4. 1881 Nymburk, + 1. 1. 1948 Praha) - český novinář a publicista, československý sociálnědemokratický politik. Rudolf Bechyně byl původním povoláním zámečník. Sebevzděláváním se brzy vypracoval v uznávaného sociálnědemokratického politika a novináře. Ve třiceti letech se stal poslancem vídeňské říšské rady. Za 1. světové války byl roku 1915 zatčen, obviněn z velezrady a nakonec poslán jako řadový voják na frontu. Odtud se vrátil roku 1917 a stal se jedním z hlavních představitelů protirakouského a protišmeralovského směru v Českoslovanské sociální demokracii, tzv. národně revoluční opozice orientované na Masarykovu zahraniční akci. Za první Československé republiky byl několikrát ministrem a náměstkem předsedy vlády. V období pomnichovské krize napsal: Byl jsem částí politické soustavy, která ztroskotala - a já vím, co z toho následuje. Ubírám se do ústraní. Zcela vážně toto prohlášení zřejmě nemyslel. V červenci 1939 emigroval do Velké Británie a v letech 1940-41 byl předsedou Státní rady československé v Londýně.
2Františka (Fráňa) Zemínová, česká politička, dlouholetá členka České strany národně socialistické a jedna z obětí vykonstruovaného procesu s M. Horákovou, přichází na svět 15. srpna roku 1882 v Dolních Chvatlinách (okr. Kolín) v rodině rolníka. V mládí Františka pracuje jako účetní v knihkupectví, jako patnáctiletá vstupuje do národně sociální strany (1897, tedy v roce založení strany) - ve straně se věnuje především problematice ženských práv, je spoluzakladatelkou Výboru pro volební právo žen, kromě toho spoluzakládá mnoho dalších ženských spolků a organizací. V době bojů první světové války je Frantičška Zemínová aktivní účastnicí domácího protirakouského odboje, podílí se na organizování tzv. "hladových" demonstrací žen. Po skončení první světové války a vyhlášení samostatnosti Československa zastupuje Zemínová v letech 1918-20 národně sociální stranu v revolučním Národním shromáždění, v letech 1920-39 je národně socialistickou poslankyní československého parlamentu. V letech 1918-38 je Františka Zemínová zároveň místopředsedkyní své strany, tj. Čs. strany národně socialistické a předsedkyní stranického ženského ústředí. Po podepsání Mnichovské dohody, kdy se národně socialistická strana (stejně jako strany ostatní) stávají v listopadu roku 1938 součástí Strany národní jednoty, odchází Františka Zemínová do ústraní. V době druhé světové války se Františka Zemínová aktivně účastní protiněmeckého odboje a v roce 1944 spoluzakládá ilegální Revoluční výkonný výbor národně socialistické strany - po skončení války, v roce 1945, a obnově Čs. národně socialistické strany, se Zemínová stává opět její místopředsedkyní.
V říjnu roku 1945 se Františka Zemínová za národní socialisty vrací jako poslankyně do (prozatímního ) československého parlamentu. V parlamentních volbách v roce 1946 pak Zemínová svůj poslanecký mandát obhájí. Jako poslankyně i jako občanka vystupuje Františka Zemínová po roce 1945 rázně proti politickým praktikám komunistické strany a jejích představitelů - po komunistickém převratu v únoru 1948 pak Zemínová podává na svůj post demisi a odchází z politického života. Na podzim roku 1949 je Františka Zemínová na základě vykonstruovaných obvinění (je viněna z protistátní činnosti, z organizování teroristických skupin a z navazování kontaktů se zahraničím) zatčena a v procesu s dr. M. Horákovou, Z. Kalandrou a dalšími odsouzena (v roce 1950) ke 20 letům vězení - propuštěna je na základě prezidentské amnestie A. Novotného v roce 1960. Františka Zemínová umírá 26. září roku 1962 ve Velichovkách poblíž Náchoda.