římskokatolická farnost Podolí
 

Různé

Kdo to je sv. Lazar?

Sv. Lazar – žebrák a malomocný, má svátek 21. června (podle starého kalendáře, dnes v kalendáři není).

Sv. Lazar z Betánie – svátek má 17. prosince (podle starého kalendáře) - tito dva se často zaměňují.

Lazar, bratr Marie a Marty, byl Kristovým přítelem a u Jana vystupuje hloubka jejich vztahu v závislosti na Lazarově vzkříšení. Ježíš často v jeho domě pobýval, když byl v Jeruzalémě – dle Jana. Máme zprávu ze 4.století, že jeruzalémští křesťané o vigilii květné neděle šli procesím do Betánie k Lazarovu hrobu, kde jáhen četl Janovo evangelium o vzkříšení Lazara. Jan je ve svém popisu zázraku důsledný, takže celá událost byla chápána jako obraz Kristova zmrtvýchvstání. Z tohoto důvodu se Lazarův dům a jeho hrob staly cílem poutníků již ve starověku – dosvědčuje to sv. Jeroným. Ve středověku poutníci informují o tom, že vedle hrobu stojí klášter, který nechal postavit Karel Veliký, v době křižáckých válek byl nad Lazarovým domem postaven kostel pro poutníky. Co se však stalo s Lazarem, který má dva hroby? Lazar se stal křesťanem a patřil mezi významné Kristovy učedníky Jeruzalémské církve. Podle východní tradice odešel s apoštolem Petrem z Jeruzaléma do Antiochie a odtud na Kypr, kde se stal biskupem a mučedníkem. Máme zmínku, že v 6. století byly jeho ostatky z Kypru převezeny do Konstantinopoly. Raně středověké fresky poukazují na přítomnost a tradici Lazara na Kypru. Zajímavá je zpráva, že byzantský císař Lev VI filozof kolem roku 900 nechal převést a umístit v Hagia Sofia ostatky Lazarovy a nalezené ostatky jeho sestry Marie (které byly v Efesu, místě kde žila Panna Maria). Někdy se diskutuje o tom, zda to byla Marie sestra Lazarova, či Marie Magdalská, někdy se tyto ženy nejen zaměňují, ale i identifikují. Velmi legendární je zpráva, že Lazar a jeho dvě sestry byly posazeni na moře do člunu bez vesel a vlny je zanesly do Provensán, kde v Marseji byl zvolen biskupem a zemřel mučednicky za Neronova pronásledování. Relikvie sv. Lazara z Betánie (paže) se nachází v kostele Nejsvěžejšího jména Ježíšova v Argentině a další (holení kost) u sv. Petra ve Vatikánu.

Lazaristé - Roku 1625 založil svatý Vincenc z Paula v Paříži katolickou mužskou kongregaci k výchově kněží, ošetřování nemocných a péči o mravně pokleslé osoby. Schválena byla Papežem Urbanem VIII. r. 1632 jako Congregatio Missionis. Členové kongregace sehráli významnou úlohu při obnově církevního života ve Francii v 17. století, dnes je jako misijní kongregace rozšířena po celém světě.

Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského byl založen jako jedna z nejstarších charitativních organizací na světě. Současný řád je ekumenicky zaměřený a sdružuje křesťany všech vyznání, po většinu své novodobé kariéry je však rozštěpen do více frakcí. Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z rukou muslimů. Na rytíře a poutníky ze západní Evropy zde ale nečekala jen vytoužená svatá země, ale také řada nebezpečí – válka, neznámé prostředí a nemoci. Jednou z nejobávanějších bylo malomocenství. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nebezpečnou nakažlivou a tehdy nevyléčitelnou chorobu, nemohli být nemocní umístěni s ostatními, ale byly pro ně zřizovány zvláštní špitály organizované a řízené duchovními řády. Z hygienických důvodů se nacházely až za hradbami měst. Počátky řádu sv. Lazara sahají teprve do 12. století, kdy muž řečený bratr Gerard vybudoval nedaleko Jeruzaléma špitál pro malomocné. On si také zřejmě jako jeden z prvních uvědomil, že leprou nemocní byli sice vyloučeni ze společnosti, ale mohli žít ještě řadu let. Protože choroba postihovala všechny bez rozdílu postavení, nacházíme mezi nemocnými i řadu významných osob a také členy rytířských řádů, zejména templáře a johanity. Právě oni snad přišli s myšlenkou přetvořit bratrstvo v organizovaný duchovní řád s rytířskou složkou, která by se účastnila obrany Jeruzalémského království. Jejich symbolem se stal řecký zelený kříž. Velkým stoupencem řádu sv. Lazara byl jeruzalémský král Balduin IV. (1173-1184), sám trpící malomocenstvím, pod jehož velením Lazariáni vybojovali své nejslavnější bitvy. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattínu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém.