římskokatolická farnost Podolí
 

Různé

Postní zamyšlení

Postní doba je výstupem na vrchol hory, abychom zde v Boží blízkosti slavili Velikonoce – Kristovo zmrtvýchvstání. Tento výstup začíná Popeleční středou a protože se jedná, obrazně, o výstup na horu, tak s tím přichází i námaha a odříkání. I ta středa je ve znamení námahy a odříkání: na popeleční středu se postíme, ale především zde zaznívá výzva k obrácení a k pokání. Tato výzva má vstoupit do srdce a konkrétně se v našem životě projevit. Křesťanská askeze mluví o prostředcích pokání, kterými jsou: modlitba, almužna a půst. U toho posledního bych se pozastavil.

„Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.“ Tento Matoušův text velmi krátce popisuje Kristův půst, tedy víme, že on se postil, ale co dnešní člověk? Má ještě dnes smysl mluvit o postu? Zdálo by se, že ani ne, protože stará postní pravidla se opouští a také jako by i církev nebyla tak přísná v postní praxi. Jaká je však skutečnost? I dnešní moderní člověk se postí a za tyto posty by se nemusel stydět žádný přísný asketa. Lidé se dnes však postí z důvodů převážně hygienických, zdravotních či sportovních, ale ne jak tomu bylo v minulosti z důvodů náboženských. Při postu tedy není rozhodující stupeň postu, ale jeho motivy, proto těm současným postům spíše přísluší označení dieta. I když se Kristus postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, přesto je zde zdůrazněno, že během postu byl veden Duchem svatým a že odolával pokušení. Tento motiv nemá člověk nevěřící a proto vnímá půst jako nějaké cvičení vůle při zdrženlivosti od jídla, tato námitka zaznívá i v Písmu, kdy je Ježíšovým učedníkům vytýkáno, že se nepostí, když to dělají všichni ostatní. „My se postíme, i farizeové se postí, ale tvoji učedníci to nedělají.“ Mt 9,14 Říká se, že jedna z prvních příčin postu je smutek. Zemře někdo blízký, např. ženě zemře muž a on přestane jíst. Snad nemá ani chuť, ale pak se to stane rituálním postojem. Přestane vařit a tím chce říci, že její život ztratil cenu. Tento výraz smutku se ještě dnes vyskytuje v jižní Itálii nebo Španělsku: v domech kde někdo umřel se nevaří a jídlo přináší sousedé.
Z tohoto pohledu jakoby půst znamenal konec života, ale i zde je východisko: konec jednoho života může být začátkem druhého. Půst v náboženském smyslu je rozloučení se starým životem a přípravou na nový život. U některých národů se proto ukládá půst nevěstám, protože začínají novou dráhu a je třeba se rozloučit s minulostí. Nevěsta již nebude jíst s otcem a matkou, odvyká si na domácí jídla, neboť brzy bude jíst v novém domě podle nových zvyků. Tento půst již není výrazem smutku, ale očekávání. Tato postní příprava na budoucnost a s ní spojené očekávání má silný náboženský podtext. Proroci se připravovali na své životní poslaní silným postem, v našem krátkém evangelním úryvku máme popsán čtyřicetidenní půst Ježíše Krista, s tím že číslo 40 má symbolický význam. Biblickou symboliku 40 bych shrnul do dvou základních pohledů: znamení plnosti a znamení lidské generace určité epochy. Podle východních představ trvá přechod duše z tohoto života do věčnosti právě 40 dnů, neboť Kristus 40 tého dne po své smrti vystoupil na nebesa.
Půst jako očekávání nového života dostal smysl především v křesťanském řeholním životě. Snadno se dá aplikovat na řeholnice podobenství o moudrých pannách, které čekají na příchod ženicha v nečekané chvíli – Mt 23. Čím více se přítomnost Očekávaného pociťuje, tím intensivnější je půst. V mysticky založených komunitách, které vnímají intenzitu boží přítomnosti, je půst velmi důležitý. Podobně i u mnoha mystických duší se vyskytují mimořádné posty.
Ve staré mnišské literatuře se tento motiv často rozvádí, mniši již zde na zemi mají žít andělským životem, po způsobu obnoveného ráje. Andělským pokrmem je konání Boží vůle, z toho žijí andělé a o to má usilovat i mnich. Z tohoto důvodu mnozí mniši omezovali své životní potřeby na minimum, jak v jídle, tak ve spaní a to někdy takovým způsobem, že se nedá napodobit. Sv. Dorotej spal jen jednu hodinu a přitom říkal: „Můžeš-li pohnout anděle, aby spal, pak přinutíš i mnicha.“ To, co čteme o postu v jídle o některých poustevnících se nám může jevit vymyšlené, protože jsme zvyklí na jiné dávky kalorií. Je třeba se přesvědčit, že člověk potřebuje opravdu málo.
Dnes se většinou slovo půst ztotožňuje s odříkáním si jídla, je však mnoho jiných postů. Sv.Jeroným trefně říká, že Bůh se neuctívá kručením žaludku. I omezení jídla se může praktikovat různě, podle latinského práva rozlišujeme půst a zdrženlivost. Podle postního řádu je postních dnů velmi málo: Popeleční středa a Velký pátek, kdy se smíme dosyta najíst jen jednou denně. Staří moralisté stanovili množství jídla v tyto dny, obecně dříve se jídávalo daleko méně- jedenkráte denně, většinou v poledne. V některé dny toto jediné teplé jídlo bylo přesunuto na večer – viz Štědrý den. Tento den je zvykem mít k večeři rybu – kapra, což má svůj důvod. Postní dny jsou současně dny abstinence od masa teplokrevných živočichů, proto ryba je postním jídlem a páteční půsty byly tradičně chápány jako půst od masa – bezmasý pátek.
Daleko vyvinutější je stupnice postů ve východní církvi, tam se dělí postní dny na monophagie – dny, kdy se jí jenom jednou denně; na xerophagie – což jsou dny, kdy se provádí různé formy zdrženlivosti. V církevní slovanštině je znám termín suchojaděnije – což jsou tzv. „suché dny“- tedy dny, kdy se nevařilo a jedli se jen trvanlivé, většinou sušené pokrmy. Dnes můžeme zde vidět jistou analogii v tzv. studené večeři, donese se na stůl jen to, co je v domě (v lednici či komoře). Xerophagie je charakteristická pro dobu postní a předpostní tzv. devítník, kdy se postupně zavádí zdrženlivost od jednotlivých pokrmů. Neděle před popeleční středou se nazývá „masopust“ neboli neděle karnevalu, oba výrazy poukazují na to, že se po celou postní dobu opouští maso – maso-půst, nebo carne – vale tj. ze stolu se odnáší maso. První neděle Devítníku se nazývá slovansky „syropustná“ nebo-li „mléčná“, kdy se přestávají jíst vejce, mléko a mléčné výrobky.
Dnešní člověk nad tím kroutí hlavou a ptá se, jaký to má smysl? Co z toho člověk má, když si odepře to, čím dnešní společnost tak oplývá jako nikdy předtím? Jsou důvody k postu hygienické, zdravotní, sociální nebo psychologické. Občas se objevuje myšlenka, že člověk se postí ze sociálních důvodů, aby to co si odepře rozdal druhým jako almužnu. Přesto však rozhodující jsou motivy náboženské a zdůraznil bych alespoň jeden, který stál při vzniku postní praxe: rozloučení se se starým a očekávání něčeho nového, důležitého. Ten, kdo má upřené oči k ideálu, kdo si je jist, že už je na dosah ruky a že se brzy uskuteční, pochopitelně ztrácí smysl pro to, čemu se říká požitky dneška. Považuje to všechno za něco, čemu není třeba věnovat mnoho pozornosti, ať už je to jídlo nebo zábava nebo užívání jiných věcí tohoto světa. Moudré panny, které čekají ženicha se osvobozují od všeho, co jiné váže. Postí se tedy ve všem. Pravý křesťanský půst odpoutává naši pozornost a náš zájem od nedůležitého a zaměřuje ho k důležitému. Půst nás vede k přehodnocení věcí, poukazuje na to podstatné a jako počítačový virus napadá jakoukoliv formu lidské závislosti. Je výrazem vnitřní svobody.

První postní neděle – nazývaná „Černá“ - Invocabit
Mnozí věřící se přizpůsobovali postu i oblečením. Ženy odkládaly pestré šaty a nahradily je tmavým a prostým oděvem. Název Černá neděle je podle oblečení lidí nebo se nazývala Pučálka podle jídla - hrách namočený ve vodě a později usmažený. Tento týden ženy nejen oblékaly černé šátky, ale matky pekly v noci preclíky, aby to děti nevěděly a pak je věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady - děti věřily že jim je nadělila liška - 1. Liščí neděle
Tato neděle zdůrazňuje, že skrze modlitbu, půst a celkovou vážnost prožívané doby, je třeba vnitřně prožívat a také dát najevo, že jsme si vědomi Boží lásky a Kristovy oběti za nás. Mezi první a druhou nedělí postní jsou „suché dny“ – je to celý týden modliteb a postu; modlilo se za veřejné hříšníky a jejich obrácení, za katechumeny a jejich kmotry, za kněze. V tyto dny se obzvláště tyto skupiny postily. Podobné „suché dny“ jsou i v adventu mezi třetí a čtvrtou adventní nedělí.
Latinsky se neděle nazývá Invocabit podle vstupní antifony, která je se Žalmu 91,15-16: Invocabit me, et ego exaudiam eum – Vyslyším ho, až mě bude vzívat. Vstupní modlitba poukazuje na svátostné prožívání 40 denního postu skrze pronikání do tajemství Krista, jehož účinkem má být naše obrácení.

Druhá postní neděle – nazývaná „Pražná“ - Reminiscere
Tento týden se pražila obilná zrna, z nichž se připravovalo jídlo pražmo a polévka praženka, toto postní jídlo pražma vzniká pražením nedozrálého obilí.
Latinsky se neděle nazývá Reminiscere podle vstupní antifony, která je se Žalmu 25, 6: Reminiscere miserationum tuarum, Domine … – Rozpomeň se Bože na své slitování . Vstupní modlitba poukazuje na význam Božího slova, skrze které nás Bůh vede – pase, abychom byli slovem vnitřně očištěni a tak jednou se mohli radovat z patření na Boží slávu.

Třetí postní neděle – nazývaná „Kýchavná“ - Oculi
V tomto týdnu si lidé přáli navzájem, aby nekýchali, neboť věřili, že kýcháním začíná mor - zdravili se navzájem "Pozdrav tě Pánbůh! a Pomáhej Pánbůh!" Existovala i tradice, že kolikrát kdo tuto neděli kýchne, tolik roků bude ještě živ.
Latinsky se neděle nazývá Oculi podle antifony, která je se Žalmu 25, 15: Oculi mei semper ad Dominum … – Stále upírám oči na Hospodina, vždyť on mé nohy vysvobodí z léčky. Vstupní modlitba poukazuje na způsob jak léčit naši hříšnost: modlitba, půst a almužna. Poznáváme svoji hříšnost, své hříchy vyznáváme a dovoláváme se božího milosrdenství.

Čtvrtá postní neděle – nazývaná „Družebná“ - Laetare
Nazývá se Družebnou podle toho, že družba spolu se ženichem chodívala tuto neděli do domu, kam chtěli o pomlázce přijít na námluvy. Někdy se také nazývá Středopostí či Růžová – podle prožívané doby. Tato neděle byla výjimkou v přísném čtyřicetidenním postu, byla povolena jakási úleva a uvolnění v postní kázni.
Základním tónem křesťanského života má být nezkazitelná radost. Proto i nyní, uprostřed postní doby, začíná církev mši antifonou: „Vesel se Jeruzaléme! Laetare Jerusalem – Iz 66, 10. Vstupní modlitba poukazuje že Bůh se sebou lidstvo smířil, ale přesto je třeba prosit, aby křesťané skrze opravdovou zbožnost a pevnou víru se připravili na slavení nadcházejících svátků.

Pátá postní neděle – nazývaná „Smrtelná“ - Judica
Tento týden ze vsi se vynášela slaměná Smrtka (Mařena, Mořena, smrtholka, Morena, Čaramura) - loutka ze slámy, která se nakonec házela do potoka. Bylo to znamením, aby konečně zima odešla a přišlo tolik očekávané jaro.
Od dnešní neděle si liturgie více všímá tématu utrpení Páně, více než doposud. I my bychom měli v sobě více procítit a prožít to, že Pán Ježíš pro nás trpěl. Jako duchovní četbu tohoto týdne doporučuji pašije, nebo´t je to nejpravdivější a nejvznešenější tragédie světových, ale i osobních dějin. Tuto neděli opět nastává tvrdý půst. V kostelech se na oltářích zahalovaly kříže. Je to tradiční zvyk, sahající až do počátků křesťanstva. Ve 3. a 4. století totiž neměly kříže tu podobu, jakou mají dnes. Ještě zde nebyla postava umírajícího Krista, ale zkřížená dřeva byla zdobena filigránem, drahými kameny či podobnými skvosty. Aby tato honosná výzdoba nerušila vážnost postní doby, zakrýval kněz celý kříž. Odtud zřejmě toto pravidlo pochází, ale udržuje se i dnes. Ke Smrtelné neděli se především ve slovanském světě vztahuje zvyk vynášení smrtky, jež však nikdy nemělo s křesťanskou liturgií žádnou spojitost. Původ této tradice je třeba hledat již v pohanských dobách, kdy byl nejspíše spojen s koncem zimy a počátkem jara. Vynášení smrti mělo různé podoby. Zatímco původně šlo o magický obřad, během staletí se přesunoval do polohy zábavy bez nějakého hlubšího prožitku a dnes je dodržován již pouze místně.
Latinsky se neděle nazývá Judica podle vstupní antifony, která je se Žalmu 43, 1-2: Judica me, Deus … – Bože zjednej mi právo. Vstupní modlitba poukazuje na lásku Božího Syna, který se pro nás vydal smrti a končí prosbou, abychom mi jej v tomto postoji vydanosti pro druhé následovali.

Šestá postní neděle – nazývaná „Květná“ - Palmare
Neděle Květná je dnem, v němž se připomíná památka Kristova slavného vjezdu do Jeruzaléma. S tím se v řadě zemí, především v Německu a Rakousku, ale místy i u nás pojilo procesí, v němž se na památku této události táhl dřevěný osel na kolečkách, na němž seděla figura Krista, nebo dokonce přestrojený člověk. Gotické vyřezávané dřevěné figury osla se sedícím Kristem se v Německu dochovaly již ze 13. a 14. století, i když zvyk je zřejmě ještě staršího data. Květná se tato neděle jmenuje proto, že připomíná květy či lépe řečeno palmové ratolesti, kterými lidé vítali přijíždějícího Krista. U nás roli palem převzaly větvičky jívy, kterým se říká lidově kočičky. Lidé v tento den na sebe oblékali nejlepší či nové šaty a připravovali se i duševně na slavný svátek Vzkříšení. Této události však předcházel ještě pašijový týden. Pašijový týden, jenž počíná Květnou nedělí a trvá až do Vzkříšení Páně, má jméno po pašijích. Církevní název zní svatý nebo veliký týden.
Kristus slaví svůj mesiánský vjezd do města, které ho mělo první uznat za svého Krále. Světí se ratolesti a s nimi se koná průvod, i my máme doprovázet Krista – jít za ním. Svěcená ratolest se doma uchovává, aby nám připomínala vykoupení a posvěcovala naše domovy, všechny kdo v nich bydlí a také celý náš život.
Latinsky název Palmáre je podle názvu Dominica in palmis a podle žehnací modlitby nad ratolestmi: Omnipotens sempiterne Deus, hos palmites tua benedictione sanctifica … Všemohoucí věčný Bože tyto ratolesti požehnej. Vstupní modlitba poukazuje na Kristovu kenozi – on se stal člověkem a přijal kříž, současně se proměňuje v prosbu, abychom že my na základě svého pokání, které můžeme doložit postními skutky, a Kristova díla si zasloužíme plodů vykoupení.