římskokatolická farnost Podolí
 

Různé

Svatý Mikuláš - historie, legenda a tradice

Historie, legendy a tradice se spojují u Mikulášovy osoby a vytváří pestrý obraz ve kterém tento světec je přítelem dětí, patronem zajatců, ochráncem dobré svatby, biskupem, mučedníkem a pomocníkem v nouzi. Co všechno bychom mohli vyjmenovat, co vyznačuje a charakterizuje tohoto oblíbeného „předvánočního“ světce?

Historicky doloženo je to, že Mikuláš se stal kolem r. 300, jako mladý muž, biskupem v Myře v tehdejší Lykii. Brzy potom zde začalo pronásledování křesťanů za Galeria Valeria Maximina a Mikuláš se dostal kolem r. 310 do zajetí kde byl těžce trýzněn. Ještě poznamenán utrpěným mučením vystoupil r. 325 na slavném koncilu Nicejském. Více toho nevíme a je známo jen přibližné datum biskupova úmrtí - 6. prosinec, mezi léty 345 a 351.

Mikulášův kult se šířil a přesáhl řeckou církev, Mikuláš byl uctíván mezi Slovany, kde došlo k jeho velké úctě: od 8. století je Mikuláš patronem Ruska. Váhavě se pak šířil Mikulášův kult také v Evropě. Italští námořníci uloupili v r. 1087 ostatky biskupa Mikuláše ze sarkofágu náhrobního kostela v Myře a přinesli je do Bari v Apulii, kde tehdy vládli Normáni. Prázdný Mikulášův kamenný sarkofág můžeme ještě dnes vidět v obnoveném dolním kostele Mikulášova chrámu v Demrel/Myře na jihozápadním pobřeží Turecka. Antická Myra je ovšem už jen městem zřícenin.

V Bari postavili k uchovávání drahocenných ostatků na troskách byzantského guvernérova paláce baziliku sv. Mikuláše. Papež Urban II. posvětil r. 1089 kryptu s Mikulášovou schránkou. Dodnes patří bazilika s kůry k nejvýznamnějším románským církevním stavbám v jižní Itálii. Jejími největšími drahocennostmi jsou vedle hrobu církevního patrona ciborium z 12. století, jediné úplně zachovalé z té doby v Apulii, jakož i slavný biskupský trůn Eliášův z bílého mramoru, který pochází z 11. století a patří k nejmimořádnějším uměleckým dílům Apulie.

Mikulášovo uctívání se rozvinulo v Německu zprvu v 10. století v Porýní; bylo podporováno císařovnou Theofanou, řeckou manželkou císaře Oty II. Ve stejném 10. století vznikl v Německu obyčej, který zůstal zachován dodnes: zvyk, že Mikuláš navštěvuje děti a obdarovává je. To se vztahuje na tuto historii: v klášterních školách tehdy byla takzvaná "biskupská hra"; při ní jeden žák přebíral jednou v roce funkci opata nebo i biskupa a "vládl" nad klášterem a nad školou. Zprvu se tato hra konala 28. prosince, v den Neviňátek; asi od 13. století byla přeložena na den sv. Mikuláše.

Krajově i národnostně se liší jak oblečení tak i jméno Mikuláše. Postava, která dnes všeobecně vystupuje jako Mikuláš, byla ovšem vytvořena teprve před 100 lety malířem Moritzem von Schwind: Mikuláš s dlouhým vousem v plášti s kapucí, lemovaném kožešinou. Míkuláš je znázorňován téměř vždy jako starší biskup s krátkým až dlouhým vousem. Velmi mnohá vyobrazení jsou dodnes na Východě, na nich je Mikuláš často holohlavý. Také znázornění na Západě se opírají v četných případech o východní umění. Mikuláš mívá u sebe nejčastěji tři zlaté koule na knize. Tento atribut je spojen s legendou, podle níž šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly na věno. Mikuláš jim podle legendy hodil oknem po jednom sáčku ze zlaťáky, takže mohly ukončit svou činnost a vdát se.

Mikulášské legendy

Ještě za světcova života jej Bůh oslavil mnohými zázraky.
  • Ve městě žil muž, velký boháč, který zchudl. Měl tři dcery. Protože už neměli co jíst, rozhodl se, že ze svých dcer udělá nevěstky. Když se to Mikuláš dozvěděl, zabalil do kusu látky velké množství zlata a hodil je v noci do oken domu, kde muž bydlel. Ten je ráno našel, vzdal Bohu díky a vystrojil svatbu své nejstarší dceři. Nedlouho nato Mikuláš opakoval svůj čin. Muž vzal zlato a rozhodl se, že bude dávat pozor na to, kdo mu pomáhá. Za několik dní potřetí vhodil Mikuláš do jeho domu zlato. Tu obdarovaný vyběhl, padl světci k nohám a děkoval mu. Mikuláš mu nařídil, aby o tom nikomu neříkal.
  • V Myrách se právě konala volba arcibiskupa. Protože se voliči nemohli shodnout na kandidátu, rozhodl po modlitbě nejstarší biskup, že arcibiskupem bude zvolen ten, kdo příštího dne vstoupí jako první do chrámu. A tak se biskupové ukryli a čekali. Brzy po půlnoci přišel Mikuláš, aby se v chrámu modlil. Schovaní vystoupili z úkrytů a oznámili světci svou volbu. Ten se vzpíral, ale nakonec souhlasil. I jako biskup zůstal milosrdným a pokorným. Jeho dveře byly vždy pro chudé a potřebné otevřeny.
  • Jednou se rozšířil v jeho diecézi velký hlad. Tu se světec zjevil ve snu jednomu italskému kupci, který vezl na lodi pšenici a nařídil mu, aby loď otočil k Myrám. Když muž procitl ze sna, našel v ruce tři zlaté mince, které mu tam Mikuláš vložil jako zálohu. Kupec světce poslechl a obilí v Myrách prodal.
  • Když nastalo ve Frýgii povstání, poslal tam císař své tři vévody s vojskem, aby vzpouru potlačili. Pro nepřízeň počasí zakotvily lodi u města Plakomata, nedaleko Myr. Protože vojáci ve městě loupili, přišel tam Mikuláš, aby utišil nepokoje. Pozval vévody na hostinu a zajistil nápravu škod. Ve městě jej zastihl vzkaz, že v jeho nepřítomnosti nařídil myrský konzul popravit tři nevinné muže. Biskup vzal vévody s sebou a spěchal zpět. Když přišel na místo, kde měli být muži popraveni, nalezl je klečící na kolenou a kat už zvedal meč, aby jim usekl hlavy. Mikuláš nebojácně přistoupil ke katovi, vyrval mu meč z ruky, nevinné rozvázal a beze škody je odvedl s sebou. Pak pospíšil ke konzulovu paláci a násilím dal otevřít bránu. Konzul hned přiběhl a pozdravil jej. Mikuláš mu na pozdrav neodpověděl a ihned jej začal za jeho zločin kárat. Odpustil mu až tehdy, když vévoda svého činu litoval.
  • Císařovi vyslanci pak pokračovali v cestě a ve Frýgii povstání potlačili. Když se vrátili, někteří lidé jim záviděli úspěch a přiměli prosbami a penězi císařského prefekta, aby je u císaře obvinil, že jej chtějí svrhnout z trůnu. Císař se rozhněval a aniž vévody vyslechl, dal je uvrhnout do vězení. Na další naléhání prefekta pak nařídil, že mají být dalšího dne sťati. Zajatci se to od stráží dozvěděli a dali se do pláče. Tu si jeden z nich vzpomněl, jak Mikuláš zachránil tři nevinné a vyzval ostatní, aby prosili biskupa o pomoc. V noci se Mikuláš zjevil ve snu císaři a soudci Ablabiovi a hrozil jim velkými tresty, jestliže zajatce nepropustí. Ráno se císař dozvěděl, že i Ablabius měl stejný sen. Proto si dal odsouzence zavolat. Ptal se jich, jakými kouzly způsobili, že on i soudce měli stejný sen. Vévodové se divili a prohlásili, že čarovat neumějí. Nato se jich císař ptal na Mikuláše. Tu mužové pochopili, co se stalo a vyprávěli císaři o jeho životě. Nato je císař osvobodil a poslal do Myr s prosbou, aby se za něj biskup modlil.
  • Jednou se dostala do bouřky loď, na které jeli poutníci z Egypta do licijské oblasti. Plachty byly vichrem strhány, koráb se zmítal ve vlnách a všichni se již loučili se svým životem. Tu si někdo vzpomněl na Mikuláše a začali jej tedy v modlitbách vzývat. Najednou se světec objevil před nimi a řekl: “Volali jste mě. Hle, přišel jsem vám na pomoc, nebojte se.” Uchopil kormidlo a v té chvíli bouře přestala. Loď pak hnal příznivý vítr přímo k Myrám.
  • V roce 325 na prvním církevním koncilu v Nicei hájil Mikuláš božství Kristovo proti Áriovu bludu. Na koncilu se tak rozohnil, že uhodil Ária do tváře. Za to jej přítomní biskupové zbavili církevní hodnosti. Jakmile to však učinili, uviděli stát po světcově pravici Krista s knihou evangelií a po levici Bohorodičku s omoforem. Tu se zalekli a vrátili mu jeho funkci.
  • Jeden boháč měl na přímluvu sv. Mikuláše syna, kterého nazval Adeodatus. Jako dík postavil ve svém domě světci kapli a každý rok slavil jeho svátek. To místo leželo v sousedství země Aragenů. Jednou byl Adeodatus Arageny zajat a odevzdán jejich králi, aby mu sloužil. Když jeho otec slavil následujícího roku svátek sv. Mikuláše, stál jeho syn před aragenským králem, držel drahocenný pohár a začal vzdychat. Král z něj vynutil hrozbami přiznání, že myslí na domov a oslavu svátku sv. Mikuláše. Pak mu řekl výsměšně: “Ať dělá ten tvůj Mikuláš, co chce, ty tu zůstaneš s námi.” Okamžitě se strhl silný vítr, který otřásl celým palácem, chlapce zvedl a přenesl ho před vchod chrámu, kde jeho rodiče slavili svátek.
  • Sv. Mikuláš zemřel ve vysokém stáří kolem r. 350 v Myrách. Na jeho pohřeb se sešlo mnoho biskupů. Nad jeho hrobem se dělo mnoho zázraků a z jeho těla vytékalo (a dodnes vytéká) vonné myro (balzám – křižmo). Mnoho lidí si bralo myro s sebou a bylo jím uzdraveno.