římskokatolická farnost Podolí
 

Různé

Zdeněk Bonaventura Bouše - Malá katolická liturgika, (Vyšehrad 2004)

Autora této publikace nemusím představovat, Bouše je v českém a moravském katolickém prostředí známou osobností. Z jeho života bych poukázal na různé zvraty s tím, jak do lidských „osudů“ zasahuje a je řídí tajemná Boží moc. Bouše měl přímou cestu ke kněžství (plzeňské gymnázium a pražský seminář) a v roce 1942 byl svěcen na kněze – působil ve farnostech pražské arcidiecéze. Po čtyřech letech kněžské služby (1946), ve věku 28 let vstupuje k františkánům. Na jaře v roce 1950 složil slavné sliby a dva dny poté je s ostatními františkány deportován přes Osek do „kárného kláštera“ v Želivě. Po šesti letech je propuštěn a vrací se do Prahy bez státního souhlasu. Střídá zaměstnání a od roku 1966 pracuje v Národní galerii. V roce 1967 dostává funkci odborného asistenta na Ústavu dějin umění Československé akademie a tento ústav jej poslal na studijní pobyt do Holandska. Domnívám se, že zde byl ovlivněn životem holandské pokoncilní církve i místním způsobem zavádění liturgické reformy. Po návratu z Holandska přednáší liturgiku v Litoměřicích, je aktivní v časopise VIA a pracuje v arcidiecézních komisích: teologická, ekumenická a pro církevní umění. Od roku 1967 spolu s Miroslavem Mášou a Václavem Konzulem vytvořili pražskou překladatelskou liturgickou komisi a pracovali na české podobě Římského misálu a rituálu. V období Pražského jara mu byl vrácen státní souhlas a působil v pražských kostelech, měl pravidelné nedělní bohoslužby v agitačním středisku a následně v restauraci Kosmos na Petřinách. Tyto bohoslužby byly státními orgány zakázány pro nedůstojnost prostředí. Po celou tuto dobu, i když měl státní souhlas, pracoval v akademii, nevstoupil do duchovní zprávy a tak představoval jistý model „dělnického kněze“. V době normalizace je Bouše nucen opustit Akademii a vrátil se do Národní galerie, dále pracuje na překladech, ale další jeho aktivity jsou ukončeny. V roce 1973 je mu vzat státní souhlas a v roce 1976 pro neshody s členy liturgické komise končí svoji práci na překladech. Zaměřuje se na sociálně politické otázky té doby a podepisuje Chartu 77. Bouše zemřel 16.4.2002.
Boušova publikační činnost je omezena na léta 1968-1969. v září 1969 napsal do časopisu Duchovní pastýř rozpravu o vnitřních poměrech v české katolické církvi. Tento článek vyvolal velkou polemiku a Bouše byl obviněn z hereze a vyloučen z jednotlivých komisí. Tato nálepka mu zůstala po dlouhou dobu a z tohoto pohledu je hodnocena i jeho kniha Malá katolická liturgika.
Jsou Boušovi liturgické názory natolik chybné či nikoli? Jak vlastně Bouše přednášel liturgiku v Litoměřicích a na kolik jsou jeho názory vlastní či přebrané od jiných „liturgických reformátorů“?

Liturgické knihy
Bouše velmi příznačně mluví o Řádu čtení – Ordo lectionum missae, podle tohoto řádu byl sestaven Lekcionář. Bouše oprávněně poukázal na to, že editio typica tohoto díla utrpěla nevhodnými a neodbornými zásahy do původního návrhu. Některé perikopy byly přeskupeny a nevhodně zkráceny, takže chybí ty verše, pro které původně tato perikopa byla vybrána. Také byla vypuštěna místa s argumentem, že jsou „nevhodná pro veřejné čtení“. Bouše po tomto oprávněném hodnocení přichází k neoprávněnému tvrzení, říká: „Rozumný kazatel se samozřejmě necítí touto oficiální příručkou natolik vázán, aby si výběr perikop a jejich délku neupravoval podle aktuální potřeby.“ (str. 35).
Na nová misál i rituál se Bouše dívá velmi kriticky, je mu oprávněně líto, že práce Konsilia byla kongregacemi omezována a vedla ke kompromisním pozicím. Český misál tyto nedostatky přejímá a jde mnohem dále. K této naší liturgické knize Bouše oprávněně vytýká, že je nejednotná, protože český překlad byl vypracován dvěma skupinami, které pracovaly odlišně a v zásadách způsobu překladu se odlišně lišily. Práce pražské překladatelské skupiny, dle Boušeho, byla korigována Liturgickou komisí což vedlo ke zmrzačení textu. Následně probíhaly úpravy dle pokynů římské kongregace při schvalování. Bouše sám říká: „O nových liturgických knihách i o jejich překladu možno bez přehánění říci, že v celých dějinách církve nevyšly nikdy liturgické knihy zpracované tak nedbale, a tak četnými kompromisy a zmatky. Představený církve, který se jimi bude přesně řídit, zaviní, že liturgie jeho církve bude působit jako špatné ochotnické divadlo, ale liturgie dnes nesmí být divadlem.“ Jistá slabost liturgické reformy, jak je uložená v liturgických knihách, je v tom, že liturgie je chápána jako mysteriózní divadlo. Smysl liturgických novot spočívá jen v zpřístupnění tohoto mystéria lidu. V liturgických knihách lid není hodnocen příliš, všechno se prezentuje velmi názorně a s mnohými vysvětlivkami (rubrikami).
Bouše tuto liturgickou reformu zcela nepřijímá a doporučuje osobní aktivitu kněží, aby se zařídili po svém a lit. knihy brali jako pramen starobylých modlitebních textů. Je třeba podotknout, že mnohé texty, v zájmu názornosti, ztratily svou starořímskou stručnost, pregnantnost a básnický rytmus (cursus). Bouše doporučuje, aby si každý kněz vytvořil vlastní modlitební knihu a ji používal jako sešitek-dodatek do misálu či jiných knih. Velmi kriticky se staví ke Kancionálu, který obsahuje dost nekvalitních duchovních písní. Komisi pro kancionál vytýká neodbornost a nezodpovědnost.
Bouše se vyjadřuje kriticky ke slavení eucharistie dle nových liturgických knih; biblické četbě není rozumět (špatný přednes, čtou čtení děti či staří kostelníci – špatná výslovnost, interpunkce, přízvuky, pro čtenáře-lektory je to básnička nebo starý příběh, ale ne Bůh ve slově), kázání je nekultivovaným pobožným blábolem nebo snůškou podbízivých rad celibátníka, který žije úplně jinak než běžný věřící. Kázání není postaveno na biblické exegezi, a když do těchto vod kazatel zavítá, tak ukáže jen svou neznalost. Modlitby jsou pronášeny tak, že je patrné že se jich kněz sám nemodlí, ale jde mu jen o dojem. Přímluvy jsou upovídané, naivní a stylisticky nemožné, nedávají smysl a přesto všichni odpovídají Prosíme Tě, vyslyš nás. Ztrácí se logika vnitřních souvislostí, lidé vstávají a zase sedají či klečí a nebo stojí, aniž by věděli proč? V kostelech se zpívá málo, zbožní věřící vůbec nezpívají, to proto aby se mohli více soustředit a být duchovnějšími. Bohoslužba oběti začíná dost podivným průvodem s obětními dary, který má napodobit staré ofertorium římské stacionární liturgie. A tak by se dalo pokračovat a proto není divu, že se někomu stýská po staré předkoncilní liturgii, plné magického kouzla, kde se nemohlo nic pokazit.
Má-li dojít k opravdově obnově liturgie, je třeba aby církev změnila své obecně náboženské smýšlení. Církev nevlastní pravdu ani spásu, ale je na cestě za pravdou a spásou, není sama v sobě smyslem a cílem, ale jím je Kristova parusie.

Struktura mše dle Bouše
Bouše dělá celkem zjednodušený historický popis úvodní obřadů a zvláště se zamýšlí nad vhodností úkonu kajícnosti v tomto místě, doporučuje dle reformovaných jej přeložit před večeři Páně. Bouše byl silně ovlivněn reformovanou liturgií – pracoval v ekumenické komisi. Celá pokoncilní mešní enarxe se mu jeví komplikovaná a navrhuje pro úvodní obřady tuto strukturu: pozdrav, krátké přivítání, vhodná píseň a kolekta.
Co se týče bohoslužby slova, která má tři čtení (neděle a slavnosti) doporučuje výběr mezi dvěma prvními dle zvážení liturga, žalm a evangelium jsou závazné. Homilie musí navazovat na přečtený biblický text a ne se týkat něčeho jiného. Doporučuje užití apoštolského vyznání víry před nicesko-cařihradským a to z důvodů ekumenických. Nicesko-cařihradské credo je třeba odložit, protože otázka „Filioque“ je aktuální a český překlad je špatný (literárně, teologicky a ekumenicky) přičemž i původní řecký text má jednostranné teologické formulace, které jsou dnes překonány: zdůraznění preexistence Syna – ex Patre natum ante omnia secula, hypostaze Ducha – ex Patre Filioque procedit. Po credu následuje modlitba věřících, přímluvy mají být krátké, jasné a výstižné: české přímluvy jsou obrazem neschopnosti liturgické tvorby a neznalosti vývoje a důležitosti této mešní části. Podle přímluv lze hodnotit liturgickou úroveň místní církve a celebrujícího kněze.
Co se týká mešní oběti, Bouše zdůrazňuje nutnost návratu k obyčejnému chlebu a přírodnímu červenému vínu. Průvod s obětními dary je pozůstatkem dřívějšího ofertoria – probíhá ofěra tj. výběr peněz, což je věc diskutabilní a zde nevhodná – mohla by se provádět při odchodu s kostela. Průvod s dary přes celý kostel může působit divně, je to teatrální prvek přičemž liturgie není divadlem. Diskutabilní je žehnání nad dary, přičemž předkoncilní tzv. malý kánon byl odstraněn a nahrazen žehnáním z židovské liturgie. Avšak tento text byl pozměněn a zdůraznilo se, že chléb a víno nejsou jen dary boží štědrosti, ale i plody lidské práce, což zní v současné sociální situaci dost lacině a podbízivě. Židovské beracha je předkem dnešní eucharistické modlitby a tudíž zde máme nějaké zdvojení v díkůčinění: v nové podobě se nám vrátil velký a malý kánon.
Diskutabilní je výzva pře Super oblatou Orate fratres – nemá mít zde své místo a je třeba ji vynechat, tak jak původně bylo navrženo Konsiliem. Zde se zpívá píseň. Před eucharistickou modlitbu klade vyznání hříchů – Confiteor a pozdravení pokoje. Zde je třeba připomenout předkoncilní zvyk, že když probíhala ofěra v tomto okamžiku mše, tak lidé chodili kolem oltáře, do pokladničky přispívali a líbali kříž, což bylo znamením původního osculum pacis, následně potom před přijímáním pochopitelně nebylo pozdravení pokoje. Bouše se vrací k tomuto biblickému konceptu, který upravuje – je rozšířen v neřímských liturgiích.
Co se týče EM je Bouše velmi kritický, ale pozitivně hodnotí změny, ke kterým v tomto směru přišlo – zavedení nových EM. V závěrečných obřadech chybí důraz na akt lámání chleba, což je dáno používáním bílých kulatých hostií a na přijímání pod obojí, které je povoleno tam, kde je to k duchovnímu prospěchu věřících. Otázkou je, kdo si vyhradil rozhodnout o tom, co je a co není k duchovnímu prospěchu věřících? Přijímání per intinctionem nelze považovat za řešení!
Závěrečné obřady končí požehnáním a propuštěním, při slavnostním požehnání si liturg má odpustit vztahování rukou nad lidem.
Struktura mše dle Bouše – str. 72 ss.