římskokatolická farnost Podolí
 

Historie

Z dějin farnosti v Podolí
Stavba kostela v Podolí
Svatý Jan Nepomucký – životopis
Dějiny fary a její stoleté výročí
Kulaté výročí našeho hřbitova

Z dějin farnosti v Podolí

Kostel sv. Jana Nepomuckého je dominantní stavbou v obci, kolem které se na všechny strany rozbíhá občanská zástavba. Centrální postavení této sakrální stavby v obci mnohé naznačuje, ale je třeba říci, že kostel na tomto místě vždycky nestál. Dějiny podolského kostela se začínají psát na konci 19 století, kdy myšlenka zbudování vlastního kostela se uskutečnila. Přání, aby Podolí mělo svůj vlastní kostel, zaznívalo z úst mnoha občanů a podolští stále více pociťovali, že jejich společenství chybí vlastní duchovní centrum se samostatnou duchovní správou.
Důležitým okamžikem byla pouť na Luteršték u Němčan v roce 1895, kdy místní občané se definitivně rozhodli pro stavbu vlastního duchovního centra (kaple) a zvolili odbor pro stavbu kaple. Tuto myšlenku v červenci 1895 schválil brněnský biskup a současně i prosadil, aby se nejednalo o kapli, což bylo původním záměrem, ale o farní kostel. Se zřízením farnosti souvisela nejen stavba kostela a ustanovení vlastní duchovní správy, ale i následné postavení fary.
Tento návrh byl přijat a vypracování projektové dokumentace bylo zadáno profesorům na české průmyslové škole v Brně. Ti předložili plány pseudorománského kostela, které byly schváleny a následně se započalo s přípravou stavby. Dne 23. srpna 1896 byl posvěcen základní kámen a příští rok v listopadu byla stavba dokončena. V letech 1897 a 1898 probíhaly v kostele dokončující práce v interiéru kostela, byl posvěcen kříže a byly slavnostně osazeny kostelní zvony. Celé dílo bylo završeno svěcením. Duchovní otec celé stavby, její příznivec a podporovatel, brněnský biskup Mons. František Bauer dne 7. května 1899 v 15 hodin posvětil chrám Páně v Podolí a zasvětil jej i celou obec sv. Janu Nepomuckému.
Nově zbudovaný chrám se stal duchovním centrem života podolských občanů. Významnou měrou se o to zasloužil i první ustanovený podolský farář P. Josef Blažek, který působil v naší obci téměř třicet let (1911 - 1940) a je pohřben na místním hřbitově. V době protektorátu a následného budování reálného socialismu v naší vlasti v Podolí působil P. František Klempa (farářem byl v letech 1940 - 1950). Tento horlivý kněz neunikl pozornosti komunistické moci a za čtení pastýřského listu kardinála Berana byl v roce 1950 zatčen a odsouzen na 4,5 roku vězení. V následujících letech se kněží v Podolí střídali a od sedmdesátých let do Podolí dojížděli z nedalekých Šlapanic. V současnosti má podolská farnost vlastního duchovního správce, který bydlí na místní faře.
Kostel sv. Jana Nepomuckého prodělal velmi významnou úpravu v 1948, kdy proběhla rekonstrukce fasády a interiéru kostela. V roce 1972, v souladu s pokoncilní liturgickou reformou, proběhla úprava interiéru kostela, aby celý liturgický prostor vyhovoval obnovené liturgii. Významnou událostí v roce 1988 bylo svěcení zvonů, protože ty předcházející byly za války odebrány. Během devadesátých let, za přispění obecního úřadu v Podolí a okresního úřadu Brno-venkov, byl kostel opraven a prohlášen kulturní památkou.
V současné době kostel je místem nejen kultovním, kde se setkávají věřící při pravidelných bohoslužbách, ale prostorem, kde se uskutečňují koncerty a jiná kulturní vystoupení. Pravidelně zde vystupují čeští i zahraniční hudebníci: jmenoval bych pěvecký sbor Kantiléna, kvarteto České filharmonie z Prahy, členy Symfonického orchestru Brno, Brněnskou besedu, umělce z Petrohradu a Německa, pravoslavný sbor z Kypru a Hradišťan. Kostel se stává i významným místem v současném životě obce, připomeňme jen poslední události jako bylo 760-leté výročí obce nebo svěcení obecního praporu a znaku a vzpomínkové akce při 200 výročí bitvy u Slavkova.
Nahoru

Stavba kostela v Podolí

Nepřehlédnutelnou dominantou obce se stal kostel sv. Jana Nepomuckého. Více než před sto lety, 7. listopadu 1897, byl slavnostně zavěšen zvon pozdvihováček, aby svým hlasem oznámil, že stavba je dokončena. Mnozí, kteří byli v této chvíli přítomni a důvěrně znali historii stavby, tiše šeptali slova díků. Dílo se podařilo.
Myšlenka na stavbu chrámu žila mezi občany již dlouhou dobu. V Podolí na přelomu století úspěšně prosperovala řada živností a obec byla stále vnímána jako významné společenství, kterému chybí jeho vlastní duchovní centrum. Impuls, který dal věci do pohybu přišel v roce 1895, kdy dva místní občané, starosta Romuald Drlík a obchodník Antonín Klimeš navštívili pouť na Luterštéku u Němčan. Na zpáteční cestě, inspirováni tím co viděli, probírali možnosti, které by umožnily postavit podobnou kapličku i v Podolí. Tato myšlenka byla mezi občany přijata a 14. července 1895 byl zvolen “odbor pro stavbu kaple". Předsedou byl zvolen Romuald Drlík a pokladníkem Antonín Klimeš. Tato schůze také rozhodla, aby rozsah stavby byl konzultován s brněnským biskupem Františkem Bauerem, který myšlenku schválil, ale doporučil postavit chrám, který by v budoucnu umožnil zřízení duchovní správy přímo v obci. Na příští schůzi konané již 28. července, byl tento návrh schválen a příprava projektu byla zadána profesorům V. Dvořákovi a K. Welzlovi na české průmyslové škole v Brně. Ti předložili dokumentaci v pseudorománském slohu podle vzoru kostela ve Vážanech u Slavkova. Pozemek na stavbu daroval hostinský František Musil. Byla to zahrada položená na velmi výhodném místě a jako stavební parcela stále přitahovala četné zájemce. Jeden z nich tam chtěl postavit palírnu, měl již na místě připraven stavební materiál, ale ke stavbě nedošlo, protože všechno zničila voda.
Nastala doba velkého nadšení, do stavebního odboru vstoupili další občané a hned po podzimních pracích na poli začali sedláci svážet potřebný materiál, především písek a kamení. Pro stavbu pracovala také podolská cihelna Martina Zemana. l když pomáhalo dost ochotných rukou a mnoho materiálu bylo zdarma, bylo nutné pro zahájení stavby získat poměrně vysokou finanční částku. Občané vedeni velkým ideálem, přinášeli dary podle svých možností, majetní dávali částky i 100 zlatých, což představovalo velkou sumu. Brzy se však ukázalo, že tento zdroj příjmů nemůže náklady stavby pokrýt, a tak se stavební odbor rozhodl uspořádat věcnou loterii a navíc získat další prostředky i od přespolních. A proto: “někteří ochotní občané se vydali na cestu do světa. Chodili po Moravě i v Čechách a prosili lidi dobré vůle o nějaký dar na stavbu kostela v Podolí. Dva až tři měsíce byli na cestách a sebrané milodary posílali domů".
Po roce od zahájení přípravných prací byl 23. srpna 1896 svěcen základní kámen. Byla to velká událost a stavební odbor při této příležitosti připravil program ze kterého vybíráme: “Večer před svěcením bude pochodňový průvod. Sousedé a veteráni ponesou sochu sv. Jana Nepomuckého. Potřebné kytice a věnce zaopatří stárky z obou hospod. Ráno slavná mše svatá ve Šlapanicích. Zúčastní se jí školní mládež, spolky a občané v průvodu s hudbou. Slavnost svěcení základního kamene bude ve tři hodiny odpoledne. Pozvou se dpp. kanovníci, okolní farní úřady, dp. děkan telnický, bývalí kaplani šlapaničtí a jiní dobrodinci vznešeného díla. Na konec bude ve škole pohoštění vzácných hostí. Všechno k tomu potřebné zaopatří zdejší hospodyně. Povoluje se též vydání 2 kg střelného prachu. K slavnosti se objedná 3000 obrázků a každý kdo ho obdrží bude požádán o nějaký dárek. Z toho se bude hradit vydání spojené se slavností" .
Počasí bylo krásné a velké množství občanů, kteří se na slavnosti sešli byli přesvědčeni, že k uskutečnění velkého snu již nic nebrání. Posvěcený základní kámen byl uložen v rohu u vchodových dveří na kůr a byl do něho vložen pamětní spis o vzniku a počátku stavby.
Vzhledem k tomu, že Podolí spadalo pod šlapanickou farnost vydali se vybraní zástupci obce, aby o zamýšlené stavbě informovali tamního faráře a současně ho požádali o možnost příležitostného sloužení mše v novém kostele.
Při tomto setkání byly diskutovány i problémy ryze praktické a když bylo faráři sděleno, že je na stavbu shromážděno 4000 zlatých odpověděl: “... kdyby alespoň 20 000 zl. bylo pohotově, bylo by možno o této věci mluviti."
Chuť do díla byla tak velká, že během krátké doby byla vyřízena všechna potřebná povolení včetně věcné loterie ve prospěch stavby kostela.
Byly zahájeny zemní práce, ale brzy se ukázalo, že poloha v těsné blízkosti dvou potoků nebyla zvolena šťastně. Do vyhloubených základů začala nastupovat spodní voda a okolí staveniště bylo samé bláto.
“Základy pod věží byly hlubokým dolem plným vody, voda se pumpovala a do jámy házelo se kamení a zároveň cement s hrubým štěrkem, na maltu připravený. Po boku epištolní strany celého kostela, nejvíce ale ve spoji presbyteria s lodí chrámovou, byly základy samé bahno."
l přes tyto problémy byly dokončeny základy a obvodové zdi byly vystavěny do výšky jednoho metru. V té době se přihlásil stavitel, v duchu uzavřené smlouvy požadoval dohodnuté splátky, ale jak se zjistilo pokladna stavebního odboru byla nejen prázdná, ale měla nezaplacené pohledávky ve výši 3000 zlatých. Nezbývalo nic jiného, než stavbu přerušit a hledat vhodné východisko, které by nepříjemnou situaci vyřešilo. Názory jednotlivých členů stavebního odboru při hledání příčin se rozcházely a tak navrhovaná řešení nemohla najít společnou myšlenku. Bylo dokonce navrženo, aby se započatá stavba rozbourala a stavební materiál rozprodal. Po mnoha dalších schůzích nebylo dosaženo žádného pokroku: “...proto původce a nejobětavější dobrodinec nového kostela Romuald Drlík, rolník a starosta v Podolí, chodil zarmoucen a smuten, modle se po celou dobu zimní 1896-1897, muž to čtyřicetiletý za tu dobu starosti zešedivěl."
Členové stavebního odboru však věřili, že pomoc by mohla přijít v podobě nových členů, kteří by svým jménem, úřadem a zkušenostmi pomohli stavbu dokončit. Proto navštívili šlapanického faráře Josefa Hudce a podolského nadučitele Antonína Langa, kteří po počátečním zdvořilém odmítnutí nabízenou odpovědnost přijali. Pan nadučitel důkladně prohlédl účetní knihy a překvapeným občanům sdělil, že i když se na stavbě nic nezměnilo, dluhy dosahují výše 5000 zlatých.
Jediná cesta jak chybějící finanční prostředky získat, byla loterie. Pan farář tuto akci zaštítil svým jménem: “...a losy se rozesílaly téměř do celého Rakouska. Deset odrostlejších žáků podolských sedávalo obyčejně až do desáté hodiny večerní a psali, jedni prosební listy, jiní adresy, jiní zalepovali a takovým způsobem šlo každodenně tisíce losů do světa. Pán Bůh začal žehnati, peníze se hrnuly poštou."
Po odchodu nadučitele Langa přišel do Podolí jeho nástupce Václav Kubica, který se s velkou chutí ujal dalšího vedení započatého díla a věnoval mu celý rok obětavé práce. “Drlik pracoval kapsou a rukama, Kubica hlavou a perem, oběma přísluší největší zásluha."
Neděle byly věnovány “podomním" sbírkám, kdy žáci obcházeli vesnici a žádali o milodary. Dospělí odcházeli za stejným účelem do okolních vesnic a najatí agenti po území Moravy. Na jaře mohl Romuald Driík opět pokračovat ve stavbě kostela, ale často zůstával ve své snaze osamocen. V těchto případech žádal o pomoc nájemce podolského velkostatku pana Tauschinského, který ochotně posílal čtyři až šest potahů. Stavba nemusela být přerušována a obvodové zdivo stále rostlo. V této době potkala Romualda Drlíka nehoda. Při dopravě dřeva na vazbu kostela utrpěl komplikovanou zlomeninu kotníku, která ho upoutala po delší čas na lůžko. Ale stavba již spěla k dokončení. Na podzim roku 1897 byla dosažena projektovaná výška, zhotovena vazba, položena střecha a 7. listopadu byl slavnostně vyzvednut na kostelní věžičku zvon pozdvihováček. V ten den se opět setkávají nad společným dílem pan učitel, pan farář a pan starosta. Vidí, že byl vykonán velký kus práce, ale dobře vědí, že ještě mnoho úkolů musí vyřešit. Následný běh událostí stručně zaznamenává farní kronika:
“12. června 1898 posvěcen kříž věžový, 11. září 1989 vytaženy darované zvony na věž, opět s případnou oslavou.
Dokonané dílo korunováno svěcením. Chrám Páně, kterýž hlavně zbudován v roce 1898 o jubileu císaře pána Františka Josefa I. nazván jubilejním. Duchovní tvůrce, nadšený příznivec a podporovatel díla, brněnský biskup Mons. Dr. František Bauer, 7. května 1899 posvětil chrám Páně za účasti vysoce důstojných pánů kanovníků a rovněž dobrodinců."

Početné dary mnoha věřících, od varhan a oltáře až po drobné předměty, pomohly vybavit interiér kostela. Celkové náklady stavby dosáhly částky 70 000 zlatých. Ani po vysvěcení se však nezměnil vztah k faře ve Šlapanicích. Když občané chtěli, aby byla mše sloužena v Podolí, museli si zajistit přítomnost kněze. Řešení tohoto problému mohla přinést pouze výstavba fary a zřízení samostatné duchovní správy.
Podnět na realizaci této myšlenky byl dán již v roce 1902, ale teprve v roce 1908 po vyřešení otázky financování, dostala celá akce konkrétní podobu. V roce 1909 byl vykoupen pozemek, zahájena stavba a již v příštím roce dokončena .
V neděli 11. března 1911 se konaly první bohoslužby “za nově zřízené duchovni správy. Tak došla obec Podolí i v duchovní správě samostatnosti, k niž cíleno bylo již stavbou kostela, ač tehdy nikomu ani se nezdálo, že toho cíle a zvláště tak brzy obec dosáhne."
Prvním místním duchovním správcem byl páter Josef Blažek. Na podolskou faru nastoupil 1. března 1911 a působil zde až do své smrti v roce 1940. Za svého života mnoho cestoval a četl. Svoje literární nadání uplatňoval při psaní článků, povídek a románů do časopisů Obrana, Budoucnost a Den. Věnoval se také překladům z italštiny a svůj vztah k tomuto jazyku vyjádřil pseudonymem P. Giuseppe (páter Josef). Časem však přijal po svém rodišti druhý pseudonym - Pavlovický. Mezi lidmi a kněžími obzvlášť, byl podle jednoho ze svých románových hrdinů z trilogie Páteční dítě nazýván Čepeček. Byl také autorem pěti divadelních her. Mezi podolskými občany strávil skoro třicet let. Za tuto dobu si získal pověst bodrého a moudrého pastýře svého lidu.
Nahoru

Svatý Jan Nepomucký – životopis

Sv. Jan Nepomucký

Jan z Pomuku se narodil kolem roku 1340. O místě jeho narození nebylo nikdy pochyb, jde zcela jistě o tehdy trhovou ves Pomuk, náležející nedalekému cisterciáckému klášteru, jehož impozantní trosky pod Zelenou Horou jsou dodnes patrné. Četné požáry přežil raně gotický kostel sv. Jakuba, v němž byl s největší pravděpodobností Jan pokřtěn (není totiž známo, že by v Pomuku či sousedních Přesanicích byla ještě jiná svatyně). Na místě, kam pozdější tradice kladla světcův rodný domek, se dnes tyčí barokní chrám, zasvěcený Janově památce. Mnoho nevíme ani o Janových rodičích. Otec Velfín (Welfin) byl pomuckým rychtářem v letech 1355 - 1367. O matce budoucího světce žádná zmínka neexistuje. Některé prameny sice hovoří o tom, že byla příslušnice pomuckého rodu Hasilů, ale tento údaj nelze prokázat. Základy vzdělání Jan získal ve škole, která byla zřízena už kolem roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia, která měl údajně absolvovat v Žatci, nebyla prokázána. Naopak je doloženo, že Jan studoval na Vysokém učení v Praze a patřil mezi nejlepší žáky.

Janovu cestu ke slávě i tragickému konci ukazuje tento chronologický přehled:

1369: veřejný notář v Praze
1380: oltářník v katedrále sv. Víta
1383-1387: studia církevního práva v italské Padově
1387: kanovník u sv. Jiljí a doktor dekretů
1389: kanovník vyšehradské kapituly, dále generální vikář arcibiskupa pražského ve věcech duchovních
1390: Jan vyměňuje dne 26.srpna své farářství u sv. Havla za úřad arcijáhna žateckého
20.3.1393: umírá Jan na mučidlech, jeho tělo je svrženo z kamenného mostu do Vltavy
17.4.1393: Janovo tělo se zachytilo na pravém břehu Vltavy, kde ho nalezli cyriaci z nedalekého kláštera, a ti Jana pohřbili.
31.5.1721: papež Inocenc XIII prohlašuje Jana Nepomuckého za blahoslaveného
19.3.1729: papež Benedikt XIII prohlašuje Jana Nepomuckého za svatého

Sv. Jan Nepomucký

Příčin, z nichž nakonec vykrystalizovala Janova smrt, bylo několik. Hlavním důvodem bylo církevní schizma, a z toho vzniklé nepřátelství mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenštejnem. Králi velmi záleželo na tom, aby mohl ovlivňovat dosazování biskupů a dalších vyšších církevních hodnostářů. V roce 1393 se tyto spory vyostřily v souvislosti s volbou nového kladrubského opata. Historické prameny hovoří o tom, že Jan zemřel proto, že stvrdil volbu kladrubského opata, a také proto, že byl úředníkem pražského arcibiskupa Jenštejna, králova úhlavního nepřítele. Jiné prameny zase uvádějí jako dominantní příčinu Janovy smrti skutečnost, že se opovážil kritizovat samotného krále. A jako další možná příčina se uvádí, že Jan nechtěl vyjevit králi zpovědní tajemství královny. Nelze jednoznačně prokázat, co bylo pro tragický skon světce hlavním důvodem, mnohé však nasvědčuje tomu, že právě zachování zpovědního tajemství dovedlo krále až k nepříčetné nenávisti. O tom svědčí především králova nebývalá aktivita v mučírně. Vždyť osobně Jana pálil na boku pochodní, aby vyzvěděl potřebné. Aby se pak definitivně zbavil umučeného světcova těla, vydal rozkaz svrhnout ho večer do Vltavy v místě, kde nyní na Karlově mostě stojí socha sv. Jana.
Ostatky sv. Jana Nepomuckého jsou uloženy v chrámu sv. Víta. Projevem velké úcty a vážnosti k jeho osobě jsou stovky soch, umístěných převážně na mostech nejen v našich zemích, ale i v zahraničí.
V roce 1993 vydal v nakladatelství Mladá fronta, edice Kolumbus, PhDr. Vít Vlnas monografii s názvem "Jan Nepomucký - česká legenda".
Sv. Jan Nepomucký je považován za patrona vod. Jeho odkazu je věnována i část expozice nepomuckého muzea či kláštera v Kladrubech u Stříbra. Do jeho rodiště Nepomuka přicházejí ročně zejména ve výročí Janovy tragické smrti stovky návštěvníků včetně významných církevních a veřejných osobností uctít jeho památku.

Chronologický přehled života a odkazu Jana z Pomuku

1369: 20.6. poprvé doložen Jan z Pomuka, syn zemřelého Velflína, jako veřejný notář v Praze.
1380: Jan připomínán jako oltářník v katedrále sv. Víta, sekretář arcibiskupa Jana z Jenštejna a (5.9.) jako farář u Sv. Havla na Starém Městě.
1383-1387: Jan z Pomuka studentem církevního práva v Padově.
1387: Po návratu z italských studií do Prahy je Jan uváděn jako doktor dekretů a kanovník u sv.Jiljí.
1389: Jan doložen jako kanovník vyšehradské kapituly a jako generální vikář arcibiskupa pražského v duchovních záležitostech (1.10.).
1390: 26.8. vyměňuje Jan své farářství u sv. Havla za úřad arcijáhna žateckého.
1393: 20.3. umírá Jan z Pomuka na mučidlech, jeho tělo je vhozeno z mostu do Vltavy. Arcibiskup Jan z Jenštejna podává v Římě ke kurii žalobu na Václava IV. mezi 1396 a 1416: Tělo generálního vikáře Jana z Pomuka pohřbeno v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.
po 1449: Tomáš Ebendorfer z Haselbachu zveřejňuje domněnku, podle níž bylo důvodem Janovy smrti zpovědní tajemství.
1471: Mistr Pavel Žídek uvádí v knize Spravovna příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníkovi české královny. asi 1480: Inventář svatovítského pokladu zachycuje votivní dar ke cti „blahoslaveného Jana z Pomuka“.
1483: Děkan svatovítské kapituly Jan z Krumlova zaznamenává omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka : 1383.
1541: Vychází Kronika česká Václava Hájka z Libočan s příběhy dvou duchovních, utopených údajně za vlády Václava IV. v letech 1383 a 1393.
1599: Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka zařazuje „Jana Zpovědníka“ mezi české zemské patrony.
1619: Při kalvínském obrazoborectví ve svatovítské katedrále je poničen i hrob Jana z Pomuka.
1621: 16.7. zasvěcuje pražský arcibiskup Lohelius v katedrále oltář, mezi jehož patrony je jmenován i „blahoslavený Jan Nepomucký, slavný mučedník“.
1630: Řezbář Kašpar Bechteler zachycuje na reliéfu vstupních dveří katedrály mezi českými světci také „sv.Jana Zpovědníka“.
1641: Vychází anonymně kniha Fama posthuma Joannis Nepomuceni s verši k mučedníkově poctě.
1668: Kanovník Jan Ignác Dlouhoveský píše latinský životopis Jana Nepomuckého.
1680: V edici Acta sanctorum vychází svatojánská legenda od Bohuslava Balbína.
1683: Na pražském mostě vztyčena socha Jana Nepomuckého od Jana Brokofa.
1701: Dochází k uzdravení Terezie Krebsové, jež je přičítáno Janu Nepomuckému a uznáno později za zázrak.
1715: Pražský arcibiskup Ferdinand Khünburg zahajuje beatifikační proces.
1718: Zachránění Rozálie Hodánkové před utopením v Otavě.
1719: 15.4. nalezena při exhumaci Janova těla relikvie, pokládaná za jazyk.
1721: 31.5. papež Inocenc XIII. prohlašuje Jana Nepomuckého za blahoslaveného. 4.7. se konají oslavy beatifikace v Praze.
1722: Zahájen v Praze kanonizační proces.
1725: 27.1. zjišťuje arcibiskupská komise nabíhání a změnu barvy svatojánského ostatku. Zahájen kanonizační proces v Římě.
1729: 19.3. papež Benedikt XIII. prohlašuje Jana Nepomuckého za svatého. 9.-16.10. se konají mohutné oslavy kanonizace v Praze.
1736: Osazeno stříbrné mauzoleum Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále.
1747: Eliáš Sandrich vyvrací Hájkův omyl a datuje Janovu smrt do roku 1393.
1752: Do Prahy se dostává text Jenštejnovy žaloby z roku 1393.
1784: Gelasius Dobner publikuje hypotézu o totožnosti historického vikáře Jana z Pomuka s legendárním mučedníkem zpovědního tajemství.
1787: Josef Dobrovský polemizuje s Dobnerem a vylučuje zpověď jako důvod Janovy smrti.
1829: Velkolepé oslavy stého výročí nepomucenské kanonizace v Praze.
1849: Ferdinand Břetislav Mikovec uveřejňuje teorii, podle níž byl světec Jan Nepomucký vytvořen uměle, aby zastínil památku Jana Husa.
1855: Vychází kniha Otto Abela Legenda o svatém Janu Nepomuckém, zaklad pro argumentaci odpůrců kultu.
1919-1920: Vlna ničení nepomucenských památek v Čechách.
1921: Knižně vycházejí Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého od Josefa Pekaře.
1925: Vláda Československé republiky ruší zemský svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu.
1973: Antropologický průzkum ostatků Jana z Pomuka potvrzuje jejich autentičnost. Současně zjišťuje, že domnělý jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mozkové tkáně.
1993: „Rok sv. Jana Nepomuckého“ v rámci programu Desetiletí duchovní obnovy, vyhlášeného pražským arcibiskupem Františkem kardinálem Tomáškem.

Sv. Jan Nepomucký

Jedním z nejstarších vyobrazení sv. Jana Nepomuckého je jeho socha na pražském mostě od Jana Brokoffa z roku 1683. Tato socha se stala závazným ikonografickým vzorem, podle něhož vznikaly a vznikají další plastiky u nás i v cizině. Také sochy sv. Jana v Podolí jsou touto plastikou ovlivněny. Sv. Jana Nepomuckého poznáme snadno na první pohled: kněz v rochetě a biretem s pěti hvězdami kolem hlavy, držící v náručí krucifix a případně ještě palmu. Ta je symbolem vítězství, pět hvězd zase připomíná legendu, podle níž našli rybáři ve Vltavě jeho mrtvé tělo. Hvězdy symbolizují i pět ran Kristových a pět liter slova TACUI (mlčel jsem), které společně s prstem před ústy připomíná zachování zpovědního tajemství. Sv. Jan Nepomucký je jediným světcem vedle Panny Marie, jehož svatost je naznačena hvězdami. Dále se můžeme setkat i s dalšími atributy, jako je jazyk (zachován v lebce neporušený, nové výzkumy však ukazují že se jedná o mozkovou tkáň), staroboleslavské paladium (podle barokní legendy putoval světec do Staré Boleslavi), most, kotva či chuďas, kterému udílí světec almužnu.

Zdroj: www.sjn.cz
Nahoru

Dějiny fary a její stoleté výročí

V letošním roce si naše farnost 31. května připomínala významné výročí, kterým je 100 let od postavení a zkolaudování farní budovy číslo popisné 217. Nejedná se o událost jen úzkého společenství farníků, ale celé obce, neboť podobně jako na stavbě kostela, tak i na stavbě farní budovy se podíleli podolští občané, tehdejší kostelní výbor a celá obecní rada. Byla to doba, kdy společný cíl a snaha o dobré dílo občany spojovalo a vedlo k vytvoření něčeho hodnotného co zůstane pro další generace. Stavba kostela sice znamenala revoluční proměnu v životě obce, ale nelze mluvit o naplnění všech přání a duchovních potřeb občanů. Nový kostel byl jen filiálním kostelem s omezeným náboženským a bohoslužebným programem. Proto také, po dokončení kostela, ustanovený výbor pokračoval v úsilí o dosažení hlavního cíle, kterým bylo zřízení farnosti v Podolí a tím plného osamostatnění obce po náboženské stránce.
P. Josef Blažek ve farní kronice zpětně hodnotí situaci po vysvěcení kostela sv. Jana Nepomuckého těmito slovy: „Postavením chrámu Páně se poměr obce k faře ve Šlapanicích nezměnil. Podolští, chtějíce míti služby boží, museli si kněze přivážeti z Brna a odkud mohli. Tento obtížný stav je nutkal k tomu, aby mysleli na skutečné zřízení samostatné duchovní správy.“
Z tohoto důvodu byl v roce 1902 do Podolí pozván Mons. Dr. Antonín C. Stojan (pozdější olomoucký arcibiskup, který je pohřben v bazilice na Velehradě), aby při setkání s občany ve škole rozebral možnost zřízení duchovní správy v Podolí. Celá veřejná schůze se soustředila na nalezení způsobu jak zajistit finanční stránku pro vybudování farní budovy a zabezpečení kněze. Dr. Stojan vysvětlil podolským občanům a kostelnímu výboru, že stavba farní budovy bude z velké části financována obcí a že je možno požádat státní zprávu o příspěvek. Podolští, po finančně náročné stavbě kostela, nebyli schopni na své náklady stavbu farní budovy uskutečnit. Šlapanický farář P. František Laštovička, který podolskou farnost spravoval v letech 1901-1911, nikterak podolské neomezoval a to jak v oblasti zajištění si kněží pro nedělní bohoslužby, tak i ve snaze o vybudování farní budovy. Současně s ním, v uvedených letech, ve Šlapanicích působil P.Josef Blažek, který jako farní kooperátor v tomto období do Podolí zajížděl. Vytížení šlapanických kněží, kteří se starali o farnost s mnoha přifařenými obcemi komplikovalo pravidelné bohoslužby v Podolí a také z touhy po vlastním knězi předseda kostelního výboru pan Romuald Drlík se rozhodl danou situaci řešit zajištěním bydlení pro kněze. V zimě roku 1905 zemřel správce kapitulního statku Karel Štěpánek a kostelní výbor se dne 1. února 1905 obrátil na Královskou kapitulu sv. Petra a Pavla v Brně s žádostí o pronajmutí budovy správce - zámku, kdy by kněz mohl bydlet. Pod žádost se podepsali: Miloš Kepák – starosta, Hynek Macháček – radní, Romuald Drlík – předseda kostelního výboru, Alois Hamřík – nadučitel a Jan Zeman – člen kostelního výboru. Kapitula svolila k pronajmutí uprázdněné budovy do které se z Pozořic přestěhoval P. Alois Ševčík na rekonvalescenci, neboť byl vyčerpán výukou náboženství na pozořské škole. P. Ševčík byl však neustále veden jako kooperátor v Pozořicích pobývající na zdravotní dovolené v Podolí s možností kdykoliv být povolán na biskupstvím mu přidělené místo. Po jeho odchodu se situace opakovala, opět se psala žádost na konzistoř o možnost bydlení P. Františka Bubílka, toho času „kněz ve výslužbě“, na zámku v Podolí. Nový správce statku s návrhem souhlasil a po souhlasu konzistoře se na podzim roku 1907 na zámek nastěhoval P. František Bubílek. Brněnská kapitula svůj souhlas dala s následujícím omezením: „Jest uděleno povolení pro deficienta důst. p. P. Bubílka, přenésti tam své domicilium na krátkou dobu, než fara postavena bude.“ Biskupstvím bylo následně povoleno v Podolí konat slavnost Božího Těla po obci, slavit všechny velikonoční obřady i s průvodem při Vzkříšení Páně. Jak dlouho působil P. Bubílek v Podolí není známo, ale dá se předpokládat, že se nejednalo o dlouhou dobu. Po dobu pobývání obou kněží v Podolí přijížděli i nadále do obce kněží ze Šlapanic, aby zajišťovali výuku náboženství a další bohoslužebné úkony. I když Podolí v tomto období byl přítomen kněz a náboženský život v obci vzrůstal, neustále se zajišťoval dovoz kněží a současně se i odváděly stanovené příspěvky pro faru ve Šlapanicích. Z těchto důvodů i na základě výše uvedené nájemní dohody bylo nutno přikročit ke stavbě farní budovy a zřízení vlastní duchovní správy. Obecní rada se dne 31. března 1908 oficiálně obrátila na ministerstvo kultu a vyučování CK Rakouského mocnářství, aby bylo v obci povoleno zřízení samostatné farnosti. Tato žádost byla zaevidována dne 17.4.1908 pod poř. č. 22 842. Uvedená žádost se podala i na konzistoř a dne 7.5.1908 brněnské biskupství vydalo souhlas se zřízením farnosti v Podolí s podmínkou, že obec postaví farní budovu s příslušenstvím (přípis č. 2367 ze dne 7.5.1908). Ministerský rada František Sedláček na místodržitelství ministerstva kultu a vyučování v Brně vyslovil souhlas a dne 30.3.1909 pod poř. č. 743 vydal usnesení ve kterém stát souhlasí se zřízením samostatné farnosti v Podolí s podmínkou, že obec postaví farní budovu a zřídí hřbitov.
Když byla získána patřičná povolení přistoupilo se k vybudování hřbitova a stavbě farní budovy. Celý vývoj, při desetiletém výročí dokončení stavby kostela v Podolí, zhodnotil předseda kostelního výboru pan Romuald Drlík roku 1909 těmito slovy: „Ctění občané! Tedy se má stavěti fara, spojená s duchovní správou, jak jste to slyšeli od pana starosty (starostou byl pan Hynek Macháček) a bude to zajisté koruna obětí vší práce a námahy, jež jsme již od počátku stavby našeho chrámu Páně podstoupili. … A nyní po celých deset roků máme zde téměř každou neděli mši svaté. Jaké to dobrodiní, jaká výhoda a užitek pro nás. Když si vzpomeneme v krátkosti na dobu před 10 léty a dříve, když jsme chodili na služby Páně do Šlapanic nebo do Líšně. Co jsme tenkrát zastali v zimě, v létě, v dešti a blátě. …Po dokončení kostela jsme uvažovali o zřízení duchovní správy a jak je vám známo, pozvali jsme Dr. Stojana a víte, že z jeho sdělení jsme přece jen pozbyli odvahu, když pravil, že obec bude sama muset několika tisíci přispěti a že pak stát tj. náboženský fond zbytkem přispěje a tím z toho nakrátko sešlo. Až tu loňského roku (1908) z jara nám bylo sděleno, že pan Dr. Stojan si přeje, abychom k němu přišli.“ Na setkání do Brna s Dr. Stojanem šli pan farář Fr. Laštovička ze Šlapanic, pan nadučitel Alois Hamřík a pan Romuald Drlík. Jak se uvádí ve výše citovaném textu, toto setkání bylo posledním impulsem k podání žádosti o žřízení farnosti v Podolí i na základě osobní intervence Dr. Stojana jak na biskupství v Brně, tak i na místodržitelství u pana rady.
Obecní rada nejprve hledala vhodné místo pro farní budovu, nabízelo se jich několik a nejlevnější variantou bylo vybudování fary na místě stávající hasičské zbrojnice. Na obrázku jsou naznačeny čtyři varianty, kde by mohla nová farní budova stát.

Možná umístění fary

Z navrhovaných variant nebyla vybrána žádná, protože při bližším posouzením, by stavba fary přišla příliš draho. Proto byl zakoupen pozemek od pana J. Vlčka za 2500,- K a panem stavitelem Zemanem z Brna byl vypracován návrh nové farní budovy a rozpočet. Návrh nové farní budovy byl schválen obecní radou, kostelním výborem a místodržitelstvím, rozpočet o výši 18 000,- K byl přijat. V létě 1909 se zahájila stavba fary, která byla postavena během jednoho roku. Stavba byla hrazena obcí a náboženským fondem, jak slíbil Dr. Stojan. Okresní hejtmanství Brno-venkov dne 31.5.1910 udělilo státní povolení k užívání farní budovy. I když „kolaudace“ fary proběhla v květnu, práce na faře, farním dvoře a zahradě pokračovaly. Na jaře roku 1910 se konalo v Podolí sčítání s následujícími výsledky: v obci žije 1233 lidí - z toho 607 mužů a 626 žen; katolíků je 1230, evangelíků 3, bez vyznání 0; domů dle popisných čísel je 220; v obci je 76 koní, 174 kusů hovězího dobytka a 328 vepřů.
Po dokončení farní budovy nastaly potíže s jejím zařízením a vybavením, o které se měl postarat referent Dr. Bulla, ale nic nepodnikal. P. Blažek celou situaci zhodnotil ve farní kronice slovy: „a tak ku zařízení fary vlastně nedošlo, což jest smutná kapitola, o které lépe pomlčeti.“ Na základě přípisu místodržitelství v Brně byla dne 1.3.1911 v Podolí zřízena samostatná duchovní správa: „Biskupství brněnské podle kánonu 1427 CIC a se souhlasem státní správy dle § 20 zákona ze 7.5.1874 č.50 vylučuje definitivně obec Podolí se Zukalovým mlýnem a hospodou Pindulkou z postavení pravomoci faráře ve Šlapanicích a zřizuje v obci podolí samostatnou duchovní správu tj. faru v Podolí – děkanství modřické. Fara se skládá z těchto objektů: farní kostel sv. Jana Nepomuckého s kostelním inventářem a kmenovým jměním 3050,- K ve státních obligacích; farní budova pod pop.č. 217 s příslušenstvím a zahradou; farní hřbitov.“ 11. března 1911 se konala slavnostní bohoslužba za nově zřízenou duchovní správu v Podolí a za příchod P. J. Blažka do obce. V květnu toho roku píše modřický děkan Hlobil faře v Podolí, aby „byly vedeny všechny matriky, účetnictví a náležité knihy týkající se duchovní správy a vyučování náboženství. Na faře bude probíhat pravidelná vizitace děkana a je třeba děkanství informovat jakým způsobem je zajištěn příjem varhaníka, kostelníka a zvoníka.“

Plán farní budova podle návrhu stavitele Zemana

Plán farní budovy podle návrhu stavitele Zemana Plán farní budovy podle návrhu stavitele Zemana

Schématický nákres farní budovy kolem roku 1911 - návrh oplocení:
Schématický nákres farní budovy kolem roku 1911 - návrh oplocení:

Nahoru

Kulaté výročí našeho hřbitova

V našem osobním životě si připomínáme a slavíme nejrůznější výročí a jubilea, stejně tak si připomínáme důležitá výročí a památné okamžiky naší obce, regionu a národa. Letos je to přesně 100 let od vybudování a posvěcení podolského hřbitova, místa kde odpočívají naší nejbližší, přátelé, občané z Podolí. Název hřbitov nejen poukazuje na místo určené k pohřbívání, ale i na místo ticha, míru a posledního odpočinku. Hřbitov nelze chápat jen jako místo, kam se pohřbívají mrtví. Je to místo, kam chodí a kde rozjímají živí.

Co všechno předcházelo vybudování podolského hřbitova? V době kdy Podolí nemělo vlastní hřbitov a vlastní duchovní zprávu, tj. kostel a při něm zřízenou farnost s knězem, byla naše obec součástí farnosti Šlapanice. Z toho také vyplývalo, že podolští občané byli v té době pohřbíváni na šlapanském hřbitově. Po dokončení stavby kostela v Podolí v roce 1899, v květnu jsme slavili 110 let od jeho posvěcení, byla pochopitelná snaha podolských o zřízení vlastní duchovní zprávy. Podmínkou pro zřízení farnosti bylo vybudování vlastního hřbitova. Tyto snahy se objevovaly od začátku dvacátého století, ale teprve 29.dubna 1909 brněnská biskupská konzistoř povoluje zřízení nového hřbitova v Podolí. 7. května 1909 v této věci modřický děkan P. Petr Hlobil píše P. Františku Laštovičkovi, faráři ve Šlapanicích: „Na vyzvání představenstva obce Podolí prostřednictvím farního úřadu ve Šlapanicích, aby za příčinou povolení ku posvěcení nově zřízeného hřbitova se žádá, aby byl předložen k nahlédnutí hřbitovní řád a zápis do pozemkových knih, a aby pan farář šlapanický ohledně nového hřbitova podal své vyjádření. Dále aby představenstvo obce předložilo konzistoři hřbitovní řád potvrzený c.k. politickým úřadem a protož má být nový hřbitov připsán do vlastnictví kostela v Podolí a řád onen vyhovuje církevním předpisům, jest biskupská konzistoř ochotna řád tento schváliti a povolení ku posvěcení hřbitova v Podolí uděliti.“ Tomuto přání biskupské konzistoře bylo vyhověno a Podolí obdrželo souhlas k vysvěcení nového hřbitova, které se událo 29. června 1909. V podolské školní kronice k této slavností události čteme: „Dne 29. června 1909 vysvěcen byl nový hřbitov důstojným p. farářem Fr. Laštovičkou ze Šlapanic za účasti přemnoha obyvatelů z okolních obcí. Svěcení započalo sborem „Bože, lásky svrchované“, jejž zapěl zdejší zpěvácký sbor. Slavnostní kázání měl P. Fr. Hudec, katecheta ze Židenic. Mluvil tklivě, že slzeli téměř všichni. Od počátku nový hřbitov se potýkal z velkým nedostatkem, neměl vlastní studnu a tím i vodu na zalévání květin na hrobech. V průběhu let byly učiněny mnohé pokusy o nalezení vody na hřbitově a byli k tomu vyzváni „proutkaři“ jak místní, tak i z okolí, vše bylo marné. Ve farní kronice se píše: „Už dvakrát se kopalo až do hloubky přes 20 metrů, a pak se to muselo zasypat. Mnozí radili nechat to býti.“ Jeden proutkař z Podolí „prorokoval“, že se na hřbitově voda nikdy nenajde. Místní farář P. František Klempa se začal modlit k Panně Marii Lurdské o nalezení silného pramenu vody pro potřeby hřbitova. Naděje umírá naposled, voda se našla. V říjnu 1943 studnu vykopal pan R. Hofírek, studnař ze Šlapanic, a v lednu následujícího roku byla instalována pumpa. Téměř 35 let neměl podolský hřbitov vlastní studnu a po tuto dobu lidé si vodu na zalévání květin nosili. Důležitým kamínkem do mozaiky historie hřbitova je i zápis ve farní kronice z roku 1944: „Dláždění chodníku na hřbitově bylo provedeno v červenci 1944 firmou: Jaroslav Obrovský, Brno, Koliště 17. Upotřebilo se 130 m2 kostek a 140 K. Dovoz kostek a písku obstarali místní rolníci.“ Jednalo se o vydláždění hlavní hřbitovní cesty, od vstupní brány k hlavnímu hřbitovnímu kříži a pak vzhůru k márnici. Je třeba připomenout poválečné rozšíření hřbitova směrem k Bedřichovicím, levá strana hřbitova. Toto rozšíření bylo možné díky velkorysosti pana Mikuláše Fišera z Podolí, který k tomuto účelu daroval své pole. Druhé rozšíření hřbitova, na pravé straně směrem k Podolí, proběhlo na začátku devadesátých let minulého století. Ve farní kronice v roce 1992 čteme: „Bylo dokončeno rozšíření hřbitova s novým plotem a novou vstupní bránou. Hřbitov byl vydlážděn zámkovou dlažbou, vytvořena parkovací místa před hřbitovem, vydlážděn vchod na hřbitov a byla opravena márnice.“

Za dobu staleté existence prošel podolský hřbitov značnými proměnami a i když tento pohled nezmapovat celu jeho historii, přesto nastínil jaké starostlivostí a péči se hřbitov těšil. Chtěl bych vzpomenout a vyzvednout všechny ty, kteří na opravě a údržbě hřbitova se v minulosti podíleli a v současnosti podílejí. Dnes je hřbitov upraveným a důstojným místem posledního odpočinku našich zemřelých. Všichni kdo přicházejí na toto místo jsou uchváceni krásným vstupem se sochou Panny Marie a kovanou vstupní bránou za kterou začíná hlavní hřbitovní cesta lemovaná lípami vzhůru k hřbitovnímu kříži a k márnici s malou zvonicí. Mnozí návštěvníci našeho hřbitova dosvědčují, že v okolí není upravenější a udržovanější hřbitov než v Podolí. Je to díky starostlivé péči mnoha podolských občanů, kteří se starají o hroby svých předků, uklízí hřbitov a udržují zde pořádek, za což jim patří poděkování.

P. Pavel Kopeček, farář v Podolí

Nahoru