římskokatolická farnost Podolí
 

Pastorační aktivity pro rok 2011

Farní aktivity v průběhu roku jsou dány charakterem a tématy, která nabízí liturgický kalendář. Je důležité prožívat celý rok s církví a v jednotlivých obdobích se zamyslet nad charakterem a posláním dané doby:
Advent - význam „adventu“ tudíž obsahuje také termín visitatio, který znamená „návštěvu“. V tomto případě jde o návštěvu Boha. On vstupuje do mého života a obrací se ke mně. Z běžného života máme všichni zkušenost, že máme málo času pro Pána a málo času také pro sebe. Advent, nás vybízí zastavit a vnímat jednotlivé události dne jako znamení, která nám dává Bůh. Jako znamení pozornosti, kterou má pro každého z nás.
Vánoce - v malém dítěti se totiž zjevuje Bůh-láska: Bůh přichází bezbranný, bezmocný, protože nás nechce uchvátit takříkajíc z vnějšku, ale spíše má v úmyslu být ve svobodě člověkem přijat. Bůh se stává bezbranným Dítětem, aby přemohl lidskou pýchu, násilí, žádost po majetku. V Ježíši Bůh přijal tuto nuznou a odzbrojující situaci, aby nás přemohl láskou a dovedl nás k naší pravé identitě.
Tři králové - v evangeliu sv. Matouše (2,1-12) se vypravuje o mudrcích z Východu, kteří vykonali u dítěte Ježíše svou obřadnou návštěvu. Lidová zbožnost vytvořila z toho během staletí legendu o svatých Třech králích: Kašparovi, Melicharovi a Baltazarovi. Jejich monogramy K + M + B se píší na dveře domu o svátku Zjevení Páně - lidově Tří králů. (Ve střední Evropě je zažité žehnání domů, při němž se na dveře svěcenou křídou píší písmena C+M+B, u nás v Čechách obvykle K+M+B. Nejsou to ale patrně počáteční písmena jmen "Třech králů": Kašpar, Melichar a Baltazar, jak se lidově traduje, nýbrž zkratka latinského "Christus mansionem benedicat": "Kristus žehnej tomuto domu".
Postní doba - nás povzbuzuje, abychom nechali svůj život prostoupit slovem Božím a poznali základní pravdu, tedy kdo jsme, odkud přicházíme a kam máme směřovat, která cesta je správná a po které se máme v životě dát. Postní doba nás vede blíže k Bohu, a tím nám také umožňuje hledět na své bližní a jejich potřeby novýma očima. Kdo se začne dívat na Boha a na Kristovu tvář, uvidí i svého bratra jinýma očima, objeví jeho osobnost, odhalí, co mu je ku prospěchu a co mu naopak škodí, pozná jeho potřeby a trápení. Proto je postní doba, doba naslouchání pravdě, dobou příhodnou k tomu, abychom se obrátili k lásce, protože hluboká pravda, pravda Boží, je zároveň láskou.
Velikonoce - jsou slavením Ježíšovy smrti na kříži a jeho vzkříšení. Připomínají nám význam oběti ve prospěch druhých a zároveň to, že smrt není konečným slovem lidského konání, ale že ve smrti máme naději přejít do nového života, který nám otevřel právě Ježíš. Proto jsou Velikonoce nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Značí zrození nového života, který otevírá nové možnosti už během našeho pozemského putování.
Květem – mariánský měsíc – od Marie se učíme, kde lze nalézt pravou radost. Ta její pramení z toho, že klidně a tiše naslouchá slovu Božímu. Je tichá, protože naslouchá. Jak bychom mohli naslouchat, kdybychom bez přestání mluvili? Jak bychom vůbec mohli Bohu rozumět, kdybychom bez ustání hlučeli? Důležitá slova se vždycky rodí z ticha.
Letnice - Skrze Ducha je nám Bůh přítomen. Bez něho je Bůh vzdálený, Kristus zůstává v minulosti,evangelium je mrtvou literou, církev pouhou institucí, autorita se stane nástrojem ovládání lidí, misie budou pouhou propagandou, liturgie vzpomínkovým rituálem a z křesťanství nám zbude jen zotročující morálka.
Boží Tělo - Eucharistie rozhodně nepatří jen do kostela: celý náš život má být eucharistií. Učíme se ji slavit každý okamžik svého života, všude tam, kam nás Pán postavil. A slavení, které se děje uprostřed všednodennosti, je stejně důležité jako to v kostele: je jeho ovocem, jeho prodloužením. Člověku by nic neprospělo být denně na mši svaté nebo i na dvou mších, kdyby se proto nepodobal více Kristu, kdyby nerostl v lásce. Byl by jen polykačem hostií! Jak to říkal Jan Zlatoústý: „Tys pil krev Páně, a nerozpoznáváš svého bratra…“
Dušičky - rodíme se jako malá bezbranná holátka. Na čas jsme ukryti v maminčině náručí, pak nás tatínek vede za ruku do světa, chvíli v něm běžíme sami, pak pokud možno s někým, a když se to vydaří, také do něj uvedeme nějaké to holátko. A máme radost, když se pak už i samo a dobře rozeběhne. Jenže pak se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, ba upne se k tomu, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno zahlédnout, že náruč toho, který nás miluje, je stále otevřená - a to navzdory všemu, co jsme tu pokazili. Ve vesmíru, obklíčeném smrtí a nicotou, zůstává ale Jeho láska základem naděje i svorníkem bytí. Ježíš, který se odevzdává od krajnosti všem, k ní ukazuje cestu. I skrze smrt, nicotu a marnost. Kam vlastně? K Otci, do jeho náruče. A tak se docela na konci zase navracíme do svého dětství, ba ještě dál až do náruče Toho, kdo ukonejší všecky bolesti a trápení, zmatky a hrůzy, a v kom máme svůj věčný domov. Ježíš říká: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. (Jan 14,1-3)
Slavnost Ježíše Krista Krále (konec liturgického roku) - Mohlo by se zdát, že tento svátek živí v křesťanech to, co nazýváme „triumfalismem“ – vědomí o nadřazenosti a svrchované moci Krista a církve. Tento svátek má ale ve skutečnosti zdůraznit duchovní ráz Kristova království. Stačí pohlédnout na biblické texty, které jsou k bohoslužbě o Slavnosti Ježíše Krista Krále vybrány: „Moje království není z tohoto světa…“ (Jan 18,35). „Otec nás vytrhl z moci temnoty a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Kol 1,13-14).